Kubánský básník a novinář Antonio Conte zemřel 31. července časně ráno v exilu v Miami. Jelikož ale básníci neumírají, a už vůbec ne za krásné noci plné hvězd, tak ho asi jen život uložil k věčnému spánku.
V 70. letech minulého století jsme se potkávali v ulicích jeho rodné Havany. Byl to hubený nervózní mladík, jako blázen zamilovaný do Aurory, černošky krásnější než Nefertiti.
Ve všech svých publikovaných sbírkách poezie: Červený plakát, Se spěchem ohně, V kmeni stromu, Nepřítomnosti a schodyaDefinice kouřestejně jako v dalších povídkách a románech opěvoval Antonio Conte nejenom ženy, které prošly jeho životem, ale také ženu všeobecně jako matku lidstva.
Kvůli kubánskému diktátorovi musel dožít svůj život v exilu. Byl jedním z miliónů obětí po celém světě, kterým se podařilo uniknout z pekla Castrova režimu. Dovedu si živě představit, jak moc se mu stýskalo a jak strašně rád by se prošel po ulicích čtvrti Vedado, svezl přívozem přes záliv do čtvrtí Regla a Casablanca a dal si třtinovou šťávu, kterou zbožňoval už od dětství.
Jeho verše byly bezpochyby jedny z nejlepších. V nich budeme v zrcadle času zobrazeni jako hrdinové, co přežili náš společný smutný úděl života a skomírání v tyranii.
Jelikož se Niño Conte, jak jsme mu říkali my nejbližší, nechtěl vzdálit příliš daleko od své rodné vlasti, odjel z Bogoty do Miami. Nechtěl, aby se pro něj ztratila v mlze zapomnění, a proto se tělem i duší angažoval v kubánském nezávislém tisku. Více než 15 let působil na stránkách CubaNet a svoje dávno nabyté znalosti zde zúročil jako redaktor a korektor.
On, který uměl vyprávět, jak ho děvčata křísila, když mu bylo nejhůř, který byl schopen se dojmout k slzám na hřbitově v Angole nebo oplakat smrt svého přítele Roque Daltona, by nám teď možná mohl přiblížit, jak moc je těžké zemřít v exilu s bolavým srdcem plným zubožené vlasti.
On, který zemřel, když jednoho klidného rána pozoroval, jak vylidněné ulice odpočívají po vášnivé noci, by mi mohl říci, zda je v hloubi nějakého rozbitého zrcadla ukrytá smrt a jestli je smrt ten poblázněný pták, který náhle vletí oknem dovnitř, aby nám ohlásil, že se náš čas naplnil.
Na konci své knihyDefinice kouřenapsal: „Chtěl bych všem říci, šťasten jako dítě, že pokud zítra zemřu, ať mě zpopelní časně ráno, aby můj popel mohl spočinout za světla, hodí mě na mořskou hladinu a nikdo ať mě nedoprovází.“
