Nikdy
nezapomenu na svého přítele Roberta Bahamondeho Massota, zemědělského inženýra
a pedagoga z Los Arabos v provincii Matanzas.
Seznámila
jsem se s ním v roce 1988 ve svém domě, líhni aktivistů za lidská práva, s nimiž
se tu nikdy dveře netrhly.
Bahamondemu bylo tehdy kolem 60ti let. Měl obrovskou chuť dát Castrově diktatuře pořádnou ťafku a věřil tomu, že to zvládne levou zadní.
Ze všeho nejdřív mě požádal, abych vstoupila do kubánské Strany za lidská práva (Partido Pro Derechos Humanos de Cuba, PPDHC), která se v té době rodila v mém domě. Jelikož tenkrát ještě nebyl nijak známý, položila jsem mu několik otázek. Na jednu z nich mi odpověděl:
- Chtěl bych kandidovat ve volbách do Národního shromáždění lidové moci.
Zírala jsem na něj a ujišťovala sama sebe, že tento muž s vážnou, důstojnou tváří, přece nemůže být blázen.
Krátce na to podepsal svůj průkaz člena strany PPDHC, tehdy (a vlastně dodnes) ilegální organizace.
Při jedné ze svých návštěv mi vyprávěl, že přestože má manželku a děti a vede velmi poklidný život, roku 1971 se začala jeho odysea. Poslal Fidelu Castrovi dopis s radami, jak překonat ekonomickou krizi, jež sužovala zemi od počátku jeho vlády. Navrhoval, aby byla dělníkům jako za starých dobrých časů poskytnuta materiální podpora.
Castro mu bleskurychle odpověděl - vyslal k němu několik civilních policistů Státní bezpečnosti s pozvánkou strávit pár veselých chvil ve vyzděných celách hrůzostrašné budovy tohoto státního orgánu.
Bahamonde se tak musel rozloučit s tím, že by ještě někdy mohl využít znalosti získané na dvou školách, jež vystudoval, a začal se živit samostatně jako fotograf na svatbách, křtinách a rodinných oslavách.
V březnu roku 1989 přestoupil jako soukromá osoba před orgán Lidové moci ve čtvrti, v níž žil, spadající pod městskou část Havany San Miguel del Padrón, a podal návrh na svou kandidaturu. Ještě předtím však mnoho svých známých obeznámil s textem, jenž sepsal jako svůj program a v němž se dožadoval občanských práv, které režim porušoval. V textu se mimo jiné hovořilo o svobodě vstupovat do země nebo ji opustit, o právu pracovat samostatně, o svobodě projevu a tisku, legalizaci systému více stran, propuštění politických vězňů atd.
To bylo ovšem pro Castrovu diktaturu příliš velké sousto. Oné noci 9. března vyslali muži z Ministerstva vnitra jednoho náměstka, který Bahamondeho obvinil z přípravy kontrarevoluce. A tak to všechno skončilo. Podle výsledků hlasování však Bahamonde de facto zvítězil - většina voličů, která mu chtěla dát svůj hlas, se totiž vzdala hlasování.
Několik dní na to mi byl do cely ve věznici Manto Negro doručen dopis od Bahamondeho, který si dodnes schovávám a v němž celou událost označil za triumfální vítězství.
Přestože nevím, v jakém koutě exilu se dnes můj přítel pohybuje, jsem si naprosto jistá, že se stále cítí jako vítěz. Podařilo se mu dát Castrovu režimu pořádnou ťafku, a to levou zadní.
