Den, kdy se Camilo Cienfuegos zbavil plnovousu

Každý je považován za nevinného, dokud se jeho vina nedokáže. Proto jsem nikdy opravdu nevěřila tomu, že by Camila Cienfuegose prostřednictvím některého z nejvyšších velitelů zabila Revoluce.

Nicméně některé události, k nimž došlo v posledních měsících jeho života od ledna 1959 až do jeho zmizení 28. října téhož roku, budí velkou pozornost.

Jedna z nich mohla být, když mu někdo z jeho důvěrníků řekl, že ve vládě propukl boj o moc. Později si to ověřil a musel čelit situacím, na které by v životě nepomyslel. 16. října, 12 dní před jeho zmizením, zrušil Fidel Castro zákonem č. 599 Ministerstvo obrany, pod které patřilo povstalecké vojsko pod vedením Camila, a zůstal Raúl Castro jako nejvyšší představitel Ministerstva revoluční armády podle zákona č. 600. V onu chvíli se touto náhlou a nečekanou změnou „třetí muž Revoluce“, jak byl Camilo nazýván, stal dalším podřízeným pod velením Raúla Castra.

Pro neohroženého partyzána asi nebylo nic snadného přijímat první rozkazy od Raúla, když viděl, jak stovky partyzánů z hor, mezi kterými byli i muži z jeho útvaru a někteří i z jeho eskorty, byli demobilizováni a posláni do svých domovů. Ještě horší muselo být druhé Raúlovo rozhodnutí, když nařídil, aby si všichni povstalci ostříhali vlasy a oholili vousy, přestože se jednalo o symboly války vedené proti Batistovi.

Jeden příběh, který je pravdivý ne proto, že ho ve své knize popsal novinář Carlos Franqui, ale proto, že ho ostatní opakovali, se udál, když se Camilo dostavil do pracovny Raúla Castra, aby ho požádal o vysvětlení, co se děje s muži z jeho partyzánského oddílu. Byla to prudká hádka, typická pro ty bouřlivé časy a Raúl na křičícího Camila vytáhl pistoli.

„Použij ji rychle,“ řekl Camilo, „protože jinak ti ji seberu.“

Camilo mu sebral pistoli, hodil ji na zem a odešel pryč.

A nakonec v návalu vzteku a na znamení protestu v ten samý den zašel do holičství a nechal si ostříhat vousy a vlasy.

Carlos Franqui tuto událost popisuje do nejmenších podrobností. Vzpomíná, že jednoho večera Camilo před Fidelem zvolal: „Historii je třeba napsat, Fideli, protože jednoho dne budeš starý a starci si hodně vymýšlejí, a nebude tam Camilo, aby ti řekl: „Jsi na tom špatně, Fideli.“

„Proč se ale nikdy na hladině moře neobjevil ani jeho klobouk se širokou krempou?“ ptá se nedůvěřivě Franqui.

Já sama jsem ho poznala chvíli před touto událostí, bylo mi 19 let. Seděli jsme spolu u stejného stolu při jedné večeři v Kabaretu Tropicana. Moc dobře si vzpomínám, že ten den mi někdo trochu pohoršeně říkal, že Camilo je stálým klientem podniku a že na konci večera, před zraky všech, odchází s nejkrásnějšími ženami tanečního souboru tohoto kabaretu.

Skupinovou fotografii z toho večera jsem měla nějakou dobu schovanou, ale protože jsem si neuvědomovala, jakou hodnotu by ta fotografie měla dnes, zbavila jsem se jí a vystřihla jsem si a schovala jen Camilovu postavu, ještě s plnovousem, dlouhými vlasy a s obrovským kovbojským kloboukem s širokou krempou.

Mohli bychom říci, že Camilo zažil deset měsíců štěstí. Byl to, jak zaznělo na jednání u Kulatého stolu v roce 2000, nejenom vojenský stratég, ale také upřímný muž, optimista, vždy v dobré náladě, který života užíval plnými doušky, jakoby tušil, že brzy skončí.

Jorge Enrique Mendoza, který byl 20 let ředitelem deníku Granma, připomněl jeho slova:

„Velmi se mýlí pošetilci, kteří si myslí, že potlesk a pozdravy lidí jsou určeny jim samotným. Já všem srdečně odpovídám, protože vím, že nezdraví mě, ale Revoluci.“