Problém
osvětlení Havany se začal řešit již před pěti sty lety, kdy si ještě lidé
svítili lojovými svíčkami. Odvážlivci, kteří se vydali do ulic města po setmění,
se podle historiků museli mít na pozoru před divokými zvířaty hledajícími
potravu a před potulnými psy. Osvětlení hlavního města však zůstalo problémem i
po roce 1826, kdy byly díky úsilí jednoho Severoameričana zavedeny plynové lampy.
V první polovině následujícího století mohli Kubánci na ponuré panorama města zapomenout - svítilo se v domech, obchodech, parcích, ulicích i městských třídách. Světlo a elektřina se staly součástí každodenního života většiny obyvatelstva a i první léta neúspěšného Castrova režimu se obešla bez spadaných sloupů veřejného osvětlení, transformátorů nebo elektrického vedení. Elektrárenské služby - dědictví kapitalismu - fungovaly dobře. Později je ještě podpořil „naftový tanec", jež téměř 30 let Kubě předváděl Sovětský svaz.
Ošklivá část dějin se začala odvíjet až později - v době, kdy vyspělý Castrův režim spolu s dalšími východoevropskými zeměmi málem nevyšel z údivu, když ztratil 85 % svých trhů; v době, kdy celý ostrov zažíval osmi až desetihodinové výpadky proudu, kdy v Havaně, která zůstala zcela bez elektřiny, jezdilo přes jeden a půl milionu kol, kdy cena nafty letěla nahoru a kdy byl rok 2006 nazván Rokem energetické revoluce i přesto, že pouhý přechod studené fronty ochromil téměř všechny čtvrti hlavního města.
Dnes Kuba navzdory dvěma milionům rozdaných úsporných žárovek, nařízené výměně chladniček a prodeji elektrických hrnců na vaření rýže, kávovarů, tlakových hrnců a jiných spotřebičů, prochází další velmi vážnou energetickou krizí.
Podle oficiálního tisku dosáhla elektrifikace země 95 % a elektřina již byla zavedena i do venkovských škol, horských nemocnic a obtížně přístupných oblastí.
Jak však bude svítit město? Co bude s lampami veřejného osvětlení, jež tu stojí jako náhrada za planoucí, avšak zastaralá a neefektivní svítidla, která až do roku 2001 sloužila v havanských třídách a postranních ulicích?
Nikde dnes již nepotkáte obloukové lampy, jež měly podle slov jednoho Katalánce, průkopníka elektřiny ve Španělsku, přetrvat na věky věků, a už vůbec ne staré pouliční svítilny na plyn. Nesetkáte se ani s lojovými svíčkami používanými v roce 1595.
Šesti až osmihodinové výpadky elektřiny, eufemisticky označované jako „pravidelná údržba", jsou dnes v chudinských čtvrtích Havany, v nichž žije většina obyvatel města, velmi častým jevem.
Tyto nové výpadky, které se dnes elektrárenská společnost UNE ani neobtěžuje avizovat v tisku, jsou vždy překvapením dne. Režim je přičítá nadspotřebě paliv v celé zemi, plýtvání a celosvětové krizi. Realita je však na první pohled zřejmá - světla veřejného osvětlení opět zhasla, ulice jsou znovu jámou lvovou a zaměstnanci na pracovištích potí krev, protože dostali pokyn nezapínat klimatizaci.
Co říci na závěr? Energetická revoluce je pouze dalším neúspěchem Castrova režimu, podobně jako desetimilionová cukerná kampaň, vysoušení bažiny Zapata, pěstování kávy v pásu kolem Havany nebo snad i plán nahradit vodu v havanském zálivu mlékem, jak si kdysi někdo vymyslel.
