Jedním z největších problémů, kterým museli celé půl století Castrova socialistického
režimu Kubánci čelit, byly potíže se sháněním nábytku a vybavováním domácností. Mnozí si jistě vzpomenou, jak se v prvních letech režimu v tzv. skladech
znovuzískaného státního majetku na základě úředních dokumentů rozprodával
nábytek zabavený rodinám, které byly nuceny emigrovat.
Šlo by o dlouhý a snad i hloupý příběh, kdyby se v něm nejednalo o něco tak běžného a základního, jako je možnost nabídnout návštěvě pohodlné křeslo nebo postavit k jídelnímu stolu židli.
Prvních třicet let revoluční éry (a zdůrazňuji přitom číslovku třicet) se truhlářům, ať už těm nejzkušenějším, kteří za dob kapitalismu vyráběli nábytek z cenného dřeva za lidové ceny, nebo těm, co s řemeslem teprve začínali, zakazovalo samostatně pracovat. To mělo za následek, že už pak na Kubě ve výlohách nikdo nevídal cedrové ani mahagonové obývací soupravy, ani postele, skříně nebo kuchyňské poličky.
Když byl v průběhu oněch třiceti let nějaký kus nábytku náhodou k dostání ve státním obchodě, byl slepený z kartónu a návrhem nijak zvlášť nevynikal. Lidé na Kubě si tak zvykli žít bez nábytku nebo se starými krámy. S ohledem na původ těchto pro život základních předmětů se totiž komunisté domnívali, že jde o buržoazní věci, neboť nábytek se objevil u dynastií starověkého Egypta, kde se zdobil drahými kovy, jež byly hodny vysoce postavených tříd.
V sídlech nové vysoké společnosti na Kubě, kterou tvořili komunisté u moci, ovšem elegantní a drahý nábytek rozhodně nechyběl. Nikdo z obyčejných lidí se však nikdy nedozvěděl, kde se tyto kusy vyrábějí, protože o těchto truhlárnách se v novinách nikdy nepsalo, s výjimkou nábytkářského závodu Imperio de Guantánamo, který byl založen před dvaceti lety a jehož produkce je podle nedávného vydání režimního deníku Granma určena turistickému odvětví.
Na počátku tzv. speciálního období před dvaceti lety se začal prodávat moderní nábytek ve státních devizových obchodech a zpravidla šlo o kovovou výrobu kubánské, čínské nebo latinskoamerické provenience. Tehdy se zároveň zavedl i nelegální prodej nábytku vyráběného ve státních podnicích. Nezákonní překupníci dlouhá léta ukazovali na ulicích nebo přímo v obchodech malé albumy s barevnými fotografiemi, na nichž nabízeli různé styly nábytku, a to mnohem levněji než státní obchody.
Dnes po padesáti letech castrismu je s ohledem na nové předpisy opět velmi těžké objednat si nábytek u konkrétního truhláře. Pekelný příběh o shánění nábytku, příznačný pro revoluční éru, nadále pokračuje. Kubánské rodiny, které si potřebují vybavit ložnici, obývák nebo kuchyň, jsou tak nuceny nábytek pořizovat za přehnané ceny v konvertibilních pesech, a pokud tyto ceny někoho překvapují, pak jsou to především cizinci, kteří na ostrov jezdí.
