V havanské nemocnici Julio Trigo ve čtvrti Arroyo Naranjo bylo v neděli 15. května živo. Vypadalo to, jako by byl běžný všední den. Tucet bolivijských studentů, kteří na Kubě studují pátý ročník všeobecného lékařství na fakultě patřící k tomuto zdravotnickému zařízení, právě procházelo konzultacemi na příjmu nemocnice.
Jednalo se o jeden z odborných seminářů, při kterém probíhalo hodnocení pro specializaci ortopedie i pro všeobecnou medicínu. Bolivijští studenti jednotlivě procházeli ústní zkouškou, při které byli náhodně dotazováni na případy přijímané do nemocnice. Poté měli určit konečnou diagnózu konkrétního případu a předepsat na základě konzultace za přítomnosti kubánského odborníka a školitele odpovídající léčbu zánětu nebo virového onemocnění.
A jen tak mimochodem (byl jsem jedním z pacientů, kteří byli toho dne ošetřeni), že více než 80 % předepsaných léků, většinou kubánské výroby, nebylo v ústřední lékárně samotné nemocnice k dispozici.
Podobné scénáře nastávají v kubánských nemocnicích a poliklinikách dnes a denně. Tisíce studentů všeobecné holistické medicíny ze zemí Latinské Ameriky slouží stálou praxi na příjmech nemocnic, čímž kompenzují nedostatek personálu, se kterým se potýká kubánské zdravotnictví. Zároveň vláda využívá více než dvacet tisíc kubánských lékařů jako levné zboží. Pracují na takzvaných „projektech spolupráce“ v Africe a střední Americe.
Jestliže je kubánská vláda tak „hrdá a neotřesitelná”, proč se jí zmocnila panika, když byly v rámci embarga zablokovány 4 miliony 207 tisíc dolarů od Globálního fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, které měla Kuba dostat v rámci pomoci za první čtvrtletí 2011?
Udělejme si virtuální audit chudého kubánského hospodářství a podívejme se, kolik peněz vláda investuje do léků, lékařských přístrojů, diagnostických testů, polních nemocnic a lékařských nástrojů jako pomoc zemím třetího světa. Mnoho z těchto lékařských vstupů navíc Kuba dováží nebo dostává v rámci humanitární pomoci určené obyvatelstvu.
Když vypočítáme cenu, kterou Kubánci platí v důsledku vměšovací strategie vedoucí k tomu, že lékaři, technický a pomocný zdravotnický personál z Kuby zaplavuje Venezuelu, Bolivii, Ekvádor, Nikaraguu, Honduras a další země, zmíněné zablokované čtyři miliony jsou pouhým zrnkem písku v poušti.
Studentům Latinskoamerické lékařské školy (ELAM) sloužíme jako pokusní králíci, a přitom se choroba v pokročilém stádiu, kterou trpíme, projevuje několikaměsíčním čekáním na prohlídku či diagnostický test, a co víc, pravidelným nedostatkem léků v lékárnách po celé zemi.
Ve vládních kruzích se neustále omílají náklady na „škody a újmy“, které komunistickému ostrovu způsobuje americké embargo. „Proč si nespočítáme, co by přineslo kubánskému zdravotnictví, kdybychom ušetřili náklady na mobilizaci takzvané mezinárodní brigády Henryho Reeva složené z více než deseti tisíc kubánských lékařských specialistů a nejlepších studentů ELAM?
Tuto lékařskou brigádu založil 19. září 2005 tehdejší prezident Fidel Castro pro případ přírodních katastrof nebo epidemií. Smutné na tom je, že tím způsobil jinou katastrofu, na jejíž řešení není k dispozici dostatečný lidský kapitál.
Právě kvůli těmto ambicím vměšovat se do záležitostí jiných zemí v lékařské oblasti trpí mnoho kubánských nemocnic nedostatkem specialistů a systém primární zdravotní péče (lékařské ordinace a polikliniky) musejí kromě snižování stavů také procházet územní reorganizací pokud jde o specializace, protože jim chybí personál a prostředky.
Kubánské zdravotnictví potřebuje vyšetření vlastního fungování. Současné nastavení maximálním způsobem podporuje nevzdělanost obyvatel zemí třetího světa. Reorganizace lékařských služeb, úprava počtu pracovníků a „naléhavá“ potřeba podrobit činnost komunistické strany klinické diagnóze, jsou recepty, které zůstávají pouze na papíře.
V tu neděli 15. května jsem si něco uvědomil. Vědí ti bolivijští studenti, kteří skládali zkoušky v letargii opuštěného zdravotnického zařízení, že takto to v instituci, která je přijala, funguje už dlouhá léta, aniž by na to někdo předepsal lék?
