Ramónovi je již 80 let a je synem španělských přistěhovalců, kteří přišli na Kubu v minulém století. Žije ve městě Baracoa, jež se nachází východně od Havany. Je bezpochyby zvláštní, především pokud jej srovnáme s tisíci Kubánců, kteří jsou na hony vzdálenými potomky španělských přistěhovalců a denně stojí dlouhé fronty před španělskou ambasádou- jen aby získali španělské občanství a mohli uniknout z Castrova režimu.
Sám Ramón neztrácí na ambasádě čas ani přesto, že je přímým potomkem španělských občanů. Na mou otázku proč, mi odpověděl tak rychle, jak tiká svými modře se třpytícími bojovnými očičky. Během odpovědi si nepřestal poklepávat svýma silnýma rukama, zvyklýma na tvrdou práci. „K čertu s nimi a s jejich křivým charakterem. Nesnáším pokrytectví těch údajných potomků Španělů, kteří se nyní z čisté vypočítavosti rozpomínají, že mají španělskou krev. Já na rozdíl od nich miluji Španělsko - mí rodiče mě tomu naučili - protože to byla jejich vlast, oba dva pocházeli z Barcelony. Já mám svou vlast tady a tady taky zemřu“.
Ramón mi sdělil, že ze začátku měla revoluce a Fidel Castro jeho sympatie, ale to vše skončilo v okamžiku, kdy Castro znárodnil jeho rodičům restauraci provozovanou v Havaně. Bohužel to bylo to nejhorší, co mohl Fidel udělat, povídá mi Ramón. Od onoho 13. března 1968, kdy bylo takto znárodněno více než padesát tisíc malých obchodů a soukromých zařízení, jde všechno do kytek, dodává rozhořčeně. Jednoduše jsme jako ti krabi začali kráčet pozpátku a najít z oné situace východisko nám kdysi nepomohla finanční injekce od Sovětů, ani ta současná od Cháveze.
Tento starý muž, který má stále hbité pohyby a je silný jako dub, mi dále pověděl, že ještě jako mladík pracoval v organizaci, která dělala průzkum veřejného mínění. V jedné z anket zjišťoval názor lidí na tehdejší vládu a prezidenta. Průzkum se konal přímo v „terénu“ na ulici, lidé beze strachu upřímně odpovídali, co si myslí. „Dnes je ale vše jinak“ dodává. Všechno se odehrává za zavřenými dveřmi, vše je zahaleno oblakem tajemství a strachu. Strachu před agenty tajné služby a před výborem na obranu revoluce. Holt, udávání je zde na denním pořádku. Lidé neví, na čem jsou. Situace je podobná válečnému stavu, lidé se bojí mluvit, chybí základní potřeby jako potraviny, mýdlo, léky atd. A tak dnešní Kubánci udělají cokoliv, jen aby unikli vládnoucímu režimu.
Ramón se uvelebí ve svém houpacím křesle, zaostří zrak, aby viděl na své stádečko koz, jak se pasou, a pokračoval: „Mám několik koz a mléko, které podojím, prodávám známým a sousedům. Bohužel mi z toho malého výdělku po koupení základních věcí nezbude vůbec nic, co bych si mohl uschovat na horší časy.“
Další neblahou skutečností jsou krádeže. „Od roku 1970 co tady bydlím se nikdy nekradlo tak jako dnes. Dost často se mi stává, že mi někdo ukradne nějakou tu kozu. Někteří z mých přátel ze strachu z krádeže mají přes noc svá domácí zvířata u sebe v pokoji. Místní zloději jsou prostě všude, stejně jako švábi“.
Závěrem mi řekl, že výše jmenované důvody jsou příčinou toho, že již nesouhlasí s Castrovou revolucí. A dodává: „hlavně moc dobře si pamatuji a vím, jak bylo dříve.“
