Israel z městečka Santa Fe je už nyní důchodce, dříve tady však vlastnil jeden z nejlepších zeleninových krámků široko daleko. Jeho obchůdek byl vždy velmi dobře zásobený, a to díky pěstitelům, kteří dováželi ovoce, zeleninu a jídlo z vesnických oblastí. Všichni z okolí k němu chodili velmi rádi nakupovat, ať už obyčejní lidé, plukovníci nebo hodnostáři revoluce. Všechny bez rozdílu vítával s širokým úsměvem na rtech a s vlídností, dokonce i ty, kteří neměli zrovna dost peněz na zaplacení.
Všechno šlo jako na drátkách a ke spokojenosti všech, až do doby, kdy vláda před dvěma lety vydala nařízení, které zakázalo soukromým dodavatelům zásobovat drobné živnostníky kvalitními produkty z odlehlých vesnických oblastí.
A tak jednoho dne, k překvapení všech, našli zákazníci obchod zavřený. Lidé bohužel nevěděli nic o novém státním nařízení, a tak se domnívali, že Israel onemocněl, nebo že se mu něco přihodilo. Israele, který žije ve stejné ulici, jako byl i jeho krámek, se lidé při setkání neustále vyptávali, co se stalo a proč vlastně je obchod zavřený. Všem zvědavcům odpovídal, že důvodem je ten a ten zákon a nařízení policie, které mu to přikázalo.
Po nuceném zavření krámku Israel neváhal a nakoupené potraviny rozdal svým přátelům a s klidem se usadil se do houpajícího křesla před svůj dům. Sledoval z něj dění na ulici a po očku se díval na svůj zavřený krámek, přičemž rozjímal nad tím, že už jej asi nikdy znovu nebude moct otevřít. Od té doby nikdo ze širokého okolí nemohl sehnat ty nejlepší z nejlepších pomerančů, hroznového vína, láhevníků a dalších tropických plodů. Lidé museli začít chodit nakupovat do státních tržnic, které jsou zásobeny produkty - jak jinak - ze státních farem a polí. Na těchto tržnicích se něco sehnat dá, jako třeba sladké brambory, někdy dokonce i normální brambory a zcela ojediněle i juka, ale ta když je k dostání, bývá tvrdá jako kámen.
Israel dál spokojeně sedával před svým domem a přemýšlel. Kolemjdoucí lidé se ho ale neustále vyptávali, kdy konečně znovu otevře svůj obchod. Možná proto, Bůh ví, zavolal své dva přátele, kteří přišli na druhý den s palicemi přes rameno a zdemolovali jeho krámek. Optimisticky ladění lidé říkali Israelovi, ať to nedělá, že stát určitě brzy onen zákaz zruší a on bude moct svou živnost znova provozovat. On jim na to s úsměvem odpověděl: „ Ano, je to možné, ale pak určitě přijde další nařízení a opět budeme tam, kde jsme.“ To je ten důvod, proč z krámku zbyly jen trosky a vzpomínky na vše dobré, co si v něm lidé mohli koupit.
Ve včerejších státních novinách Granma stálo, že vláda znovu povoluje živnostníkům dovážet a zásobovat obchody potravinami z polí drobných zemědělců. Israel vzal noviny, sedl si v kuchyni za stůl a hlasitě začal číst tuhle zprávu tak, aby ji slyšela i jeho žena. Když dočetl, obřadně složil noviny, zapálil si nedokouřený doutník a pohodlně se usadil před dům. „Já jsem ti říkala, že nemáš bourat svůj krámek,“ prohlásila rázně jeho manželka. Israel se na ni trochu podrážděně zahleděl a významně pravil: „Copak si už nepamatuješ, že jsem už jednou musel svůj obchod zavřít? Mně nikdo jen tak nenachytá! Ať si jej opraví nějaký jiný hlupák.“
