Potěmkinův domeček

Když se taxi s Adelitou zastavilo u domu jejího bratrance na bulváru Porvenir, mezi ulicemi Dolores a Tejar v havanské čtvrti Lawton, udělala jí nesmírnou radost opravená a nově natřená fasáda domu. „To je dobře, že se bratránkovi podařilo ten dům konečně opravit,“ pomyslela si.

Člověk už nebude každou chvíli zakopávat o tyče, které podpíraly střechu, a nebude mít pocit, že uvnitř prší víc než venku. A hlavně už nebude kašlat a mít podrážděné oči kvůli jemnému písku, který se sypal ze střechy.

Když se dveře otevřely, rázem ztuhla. Uvnitř bylo vše postaru. „Tak k čemu to je, opravovat fasádu?“ Nedalo jí to a pustila se do bratrance:

„Co to má znamenat? Nikdy se ti nelíbilo předstírat něco, co nemáš. Neříkej mi, že s tím teď na stará kolena začneš.“

Bratranec se usmál a jal se vysvětlovat:

„To je kvůli tomu, že vláda přišla s plánem, který se vztahuje jen na fasády budov na hlavních ulicích. Napřed přišli udělat kalkulaci a dali mi to na splátky. A udělali to hezky, ne?“

„Co ti na to mám říct, hezké to je, ale co uvnitř?“

Zkusím to opravovat postupně. Materiál je teď prý volně k dostání.

Adelita se ho zeptala, jestli je taková rekonstrukce povinná. Řekl, že pro majitele povinná není, ale pro budovy ano, protože to, co je vně budov, patří státu. Přesto však za rekonstrukci zaplatí obyvatelé domů.

„A když někdo platit nechce?“

„Prostě a jednoduše majiteli stáhnou procento z platu. No nic, pojď dál, ať si v tom staronovém domě zvykneš.“