Chcete-li
se zjistit, jaký národ na světě se nejhůře obléká, nemusíte kvůli tomu
procestovat celý Karibik a už vůbec se nemusíte vydávat na cestu kolem světa - jsou to totiž obyvatelé kubánského
ostrova. Po ulicích chodí bez košile, ve starých kalhotách předělaných na ultrakrátké
šortky, na nohou mají místo bot pantofle. Takhle vymóděni se klidně usadí v
kavárně nebo tak jdou do obchodu, do parku, potkáte je tak v autobusu, ať je
ráno, odpoledne, či večer. Bezmála tak, jak je pánbůh stvořil. Je to snad nová
kubánská móda?
Deník Granma, orgán naší jediné politické strany, uveřejnil 7. dubna minulého roku reportáž novinářky Lourdes Pérez nazvanou „Chuďasové". Autorka si kladla otázku, zda chodit bez košile je na Kubě módou.
Co je to za otázku! Móda je přece něco jiného - pánské účesy z copánků nebo střapatý „rozcuch", tetování japonskými znaky nebo imperialistickými orlicemi a lvy s otevřenou tlamou, šátky s americkou vlajkou uvázané na hlavě či kolem krku nebo jedna úplná novinka pro pány, holení obočí, hrudi a dokonce i celého těla pod vlivem unisexové módy, které je prý pro dívky velmi přitažlivé.
Ale chodit bez košile? Téměř nazí? Říkejte si co chcete a ať se Vám to líbí nebo ne, na Kubě jde bezesporu o naléhavou potřebu. Lidé, kteří v drtivé většině nejsou placeni v devizách, si mohou od státu koupit oblečení z druhé ruky, přičemž některé kousky jsou již značně používané a někdy se přímo rozpadají.
Sedmdesátiletý bývalý internacionalista Pablo je jedním z těch, kteří po celé rezidenční čtvrti Santa Fe na západ od Havany chodí téměř nazí. Ptám se ho, jestli nemá vhodné oblečení, a on mi vesele odpoví:
- Nemám. Těch pár peso důchodu, co dostávám, přece nepromrhám za hadry v Tropishopy.
Obchůdky s oblečením známé jako Tropishopy jsou v celé zemi. Podle oficiálního tisku se v nich dají koupit tři kategorie oblečení: první, druhé a třetí kvality.
Oblečení třetí kvality je to nejopotřebovanější, prodává se za nejnižší ceny. Za dvacet pesos (což je částka odpovídající téměř jednomu dolaru) koupíte svetr nebo košili. Za třicet pesos pořídíte kalhoty. Oblečení první kvality, které je každopádně také již nošené, je k dostání v záhadných obchůdcích bez výkladů zamčených na deset západů a prodej probíhá na základě dokumentů vystavených v pracovních centrech novinářů, kontrolorů, lékařů, středních manažerů...
Vrátím se však k článku v Granma ( jeden by se z něj skutečně popukal smíchy), v němž kolegyně novinářka patrně přisuzuje potřebu chodit téměř bez oblečení globálnímu oteplování. Považuje to za nevhodné a neestetické a po jádru pudla samozřejmě nepátrá. Ví, že většina Kubánců vypadá podobně jako ulice Havany, které jsou plné špíny, rozpadají se a jsou zavalené odpadky. Velkou část jich tvoří státní zaměstnanci v penzi, bývalí internacionalisté z válek v zahraničí a především nezaměstnaní, jichž může být podle odhadů milion. To je jednou z příčin skutečnosti, že ve Fidelových ulicích potkáte tolik lidí připomínajících žebráky. Granma jim říká „odhalení".
Santa Fe, 10. července 2009
