Večer 7. listopadu 1961 u příležitosti
44. výročí Velké říjnové socialistické revoluce jsem se na pozvání kamaráda a
kolegy zúčastnila recepce pořádané tehdejším sovětským velvyslanectvím. Ambasáda sídlila v krásné moderní budově
vyvlastněné havanské buržoazii. Na prostorném dvoře se stromy a kolem bazénu se
nás v dobré náladě sešlo padesát. Najednou někdo nahlas oznámil příchod
Fidela Castra a všichni, ženy i muži se jako šílené stádo vrhli na postavu v
olivově zeleném stojící nahoře na schodech na dvůr.
Zatímco ho obklopovali, natahovali po něm ruce, usmívali se a mluvili na něj, měla jsem pocit, že se Fidel dvakrát podíval směrem, kde jsem stála já - jediná živá bytost, která zůstala nehnutě stát u bazénu asi deset metrů od něj.
Když se všechno zklidnilo a lidé se vrátili do svého normálního stavu, můj kamarád mi vyčítavě řekl: byla jsi jediná, kdo za Fidelem neběžel, jediná, kdo ho nepozdravil. Co to do tebe vjelo? Proč jsi to udělala?
Řekla jsem mu, že se mi nelíbilo to pozdvižení a že nemám proč zdravit někoho, kdo mě nezná.
Můj kamarád, starý zapřísáhlý komunista, zřejmě ve snaze dokázat mi, jak jsem se mýlila, mi řekl, že mě Fidelovi představí, až k nám přijde, což se nikdy nestalo.
Dnes mi nepřijde težké analyzovat svoji tehdejší reakci. Nebyla to plachost. Tak extrémně plachá jsem nikdy nebyla. Nebyl to ani strach či nerozhodnost, pokud se dobře pamatuju.
Podvědomě jsem si určitě vybavila tatínkův odpor k lichocení, pochlebování a úlisnosti i to, že upřednostňuju skromné lidi před bohatými slavnými osobnostmi či politiky. V tom bude nejspíš příčina toho, co určovalo mé chování během téměř šedesáti let mého života.
A nakonec si kladu otázku: tušila jsem tenkrát, že o dvacet devět let později budu jako generální tajemnice strany Pro Derechos Humanos de Cuba (Za lidská práva na Kubě) na příkaz Fidela Castra šest měsíců psychicky týraná v kobkách jeho politické policie?
