V centrální městské části Havany, jen několik bloků od místa, kde byly 9. dubna 1812 vystaveny hlavy José Antonia Aponteho a jeho přátel, kteří byli popraveni na výstrahu černým Kubáncům toužícím po svobodě, žil Bárbaro Leodán, nejmladší ze skupiny tří mladíků zastřelených 10. dubna 2003 představiteli castrovské diktatury za pokus uprchnout z Kuby a žít svobodný život. Další dva členové této skupiny se jmenovali Lorenzo Enrique Cabello a Jorge Luis Martínez.
Ke skromnému příbytku Bárbara v ulici Jesús Peregrino se tenkrát vydal jeden náš kolega, nezávislý novinář Juan Gonzáles, ačkoli byl v té době pronásledován tajnou policií. Promluvil s matkou zastřeleného mladíka, která byla téměř neschopna slova a novináři ukázala boty svého syna a lilie, které postavila k jeho fotografii. Žena nic neříkala, jakoby za živa zemřela. Nevěděla, co říci.
Další kolegyně, novinářka Farah Armenteros, která dnes žije v exilu, se pokusila udělat rozhovor s matkou a dalšími příbuznými Jorge Luise Martíneze, ale nepodařilo se jí to. Když přijela k němu domů, všichni jen zoufale plakali. Řekli jí pouze to, že když přijeli na hřbitov, všichni tři chlapci už byli pohřbení.
Pět dnů před popravou byli představeni před soud a obviněni z únosu člunu Baraguá. Pokusu o útěk do USA na plavidle zajišťujícím přepravu cestujících mezi Starou Havanou a čtvrtí Regla se 2. dubna toho roku zúčastnilo deset mladých lidí. Nikoho nezabili ani nenapadli. Nebyli to zločinci. Několik hodin po jejich zatčení vydal Fidel Castro rozkaz, aby tři z nich byli zastřeleni, další čtyři uvězněni na doživotí a ostatní, kterými byly ženy, na 3, 5 a 8 let vězení.
Státní tisk zveřejnil zprávu o tom, že po odvolání, které se vyřešilo za tři hodiny, Nejvyšší soud rozsudky k trestu smrti potvrdil a Státní rada je označila za „naprosto spravedlivé“. O několik dnů později poznamenal Raúl Castro během veřejného interview, že poprava byla „tou nejlepší výstrahou pro ostatní“ tedy to samé, co 9. dubna 1812 pronesl kapitán generál markýz ze Someruelos, když přijal zločinné rozhodnutí dát bez soudu oběsit bojovníka proti otrokářství Antonia Aponteho, pět jeho přátel a dva otroky.
Krutost těchto dvou kubánských vůdců nikoho nepřekvapila. 11. dubna brzy ráno byli tři odsouzení pod falešnou záminkou odvezeni a postaveni před jednu z mnoha popravčích zdí, které se nacházejí na předměstí Havany. Těsně předtím s nimi údajně mluvil Fidel Castro, a když se jeden z nich viděl se svojí přítelkyní, řekl jí, ať je klidná, že všechno dobře dopadne. Ta osmnáctiletá dívka si odpykala dva roky vězení. Když se s ní v roce 2005 setkal kolega z nezávislého tisku Juan Carlos Garcell, svěřila se mu, že se stále ještě nevzpamatovala. Ve vězení si toho hodně vytrpěla a prý nikdy nepochopí, proč byl její přítel za tak banální čin popraven.
Se třemi mladými černochy, které castrovský režim odsoudil za to, že se pokusili uprchnout z Kuby, bylo naloženo stejně krutě, jako v roce 1812 s Apontem a jeho přáteli. Právě proto zůstanou tyto hrůzné zločiny nesmazatelně zapsány do dějin.
