Nejdřív se mají najíst mrtví

S revolucí Fidela Castra z ostrova vymizela téměř celá havanská čínská kolonie, toho času největší v Latinské Americe. Nicméně kosti jejich předků zůstaly na městském čínském hřbitově, který byl založen patrně v roce 1893.

Hrstka starých Číňanů, kteří ještě žijí v legendárním havanském Chinatown, byli svědky vandalismu, kterým čínský hřbitov na 26. třídě v havanské čtvrti Nuevo Vedado po desetiletí trpěl.

Uličky na hřbitově byly zničeny, stejně tak místnost, kde se pálilo santalové dřevo, vstupní brána, kaple, oblouky a obelisky. Ztratilo se mnoho lidských ostatků a dokonce zmizela i  socha slavného a úctyhodného starověkého bojovníka Svatého Fancóna.

Jeden můj starý známý Číňan mi jednou řekl, že je to vina kubánského komunismu, že všichni jejich předci mají na jiném světě hlad, protože už si ze svých hrobů nemohou vyzvednout své oblíbené pokrmy.

Nejvíc o tom ví Panchito Morales, Kubánec žijící na západ od Havany v osadě Santa Fe, který se narodil a vyrostl v okrajové čtvrti Dionisia pár kroků od čínského hřbitova.

„Častokrát jsme si doma cpali břicha jídlem, které Číňani dávali svým mrtvým,“ vypráví Panchito bez náznaku kajícnosti. „Byli jsme velmi chudí. Můj otec byl truhlář, ale podle revolučních pravidel nesměl dělat soukromé zakázky. Jelikož se stávalo, že nebylo nic k jídlu dokonce ani pro mého mladšího bratra, tak jsem já, protože jsem byl ještě dítě, přelézal zdi čínského hřbitova a v pytli jsem si odnášel, co jsem mohl.“

První roky po revoluci plynuly. Nebyl olej na vaření a množství, které se dávalo na příděl na lístky, které vstoupily v platnost v březnu roku 1962, nestačilo ani na přípravu dvou jídel. Panchito si také vzpomíná na pestrobarevné věnce z papírových květin, které Číňané nechávali na hrobech spolu s jídlem. Jednoho odpoledne se objevil ve škole s jedním z těchto zvláštních věnců a učitelka se úplně vyděsila, protože nikdy žádný neviděla tak z blízka.

„Jídlo, které na onom světě nesnědli čínští zesnulí, jsem si neodnášel jen já,“ říká Panchito. Dělali to i další kamarádi ze sousedství. A pokračuje: „Už si přesně nevzpomínám, kdy se tam ale ty výtečné rýžové pokrmy, ryby se zeleninou, uzené vepřové kousky, čínské závitky a sezamové sladkosti přestaly objevovat.“ Příbuzní zesnulých upozornění strážcem hřbitova na to, že pokrmy na hrobech nevydrží dostatečně dlouhou dobu, aby si je mrtví dle tradice stihli v klidu vychutnat, je totiž začali z hrobů sklízet hned po skončení obřadu.

„Moje matka,“ pokračuje ve vyprávění Panchito, „souhlasila s tím, abych ze hřbitova jídlo kradl, ale chtěla po mně, abych to dělal až po setmění, aby měli zesnulí čas posloužit si jako první. Jednou jsem celý spokojený dorazil domů se slepicí, kterou ten den Číňané zabili na jednom z hrobů. Když si k ní matka přičichla, rozzlobeně vykřikla: „Proč jsi ji přinesl, když už je v tak špatném stavu?“ Nepochopil jsem ji a odpověděl jsem: „Vždyť jsi mi říkala, že se musí počkat, aby se nejdřív najedli mrtví!“