Můj přítel Eloy

Když jsem se v roce 1972 poprvé dostala do kontaktu s organizací Prisión Histórica de los Plantados složenou z tisíců bojovníků proti komunismu, která na Kubě existuje již od samých počátků diktatury Fidela Castra, začala jsem se zajímat o legendární politickou osobnost jménem Eloy Gutiérrez Menoyo.

Dozvěděla jsem se o jeho odvážném chování ve vězení, o jeho hladovkách, o jeho literárních spisech, které byly ukradeny z mého domu při domovní prohlídce Státní bezpečností, o letech, která prožil v exilu a konečně o jeho definitivním návratu na Kubu v roce 2003, což bylo pro mnohé z nás v tu dobu nepochopitelné.

Ale díky tomuto hlubšímu sblížení jsem mohla poznat osobnost tohoto muže, který byl zosobněním historie, hrdinství, upřímnosti a skromnosti. Naše krásné přátelství začalo, když jsme se setkali na jedné havanské ulici a já jsem mu opětovala obětí, které jsem mu dlužila více než třicet let.

Uvědomila jsem si, že lidí jako je on, je na tomto světě plném sobectví, malicherných a podlých ambicí a celkové podprůměrnosti opravdu pomálu. Eloy byl nad toto všechno povznesen.

Jednoho dne ráno se probudil ve svém domě v Miami, byl obklopený komfortem a cítil se milovaný, ale uvědomil si, že potřebuje ještě něco udělat. Nasedl do letadla, vystoupil na letišti v Havaně a vyjádřil své přání žít na Kubě, kde chtěl založit organizaci nenásilné opozice proti Castrově diktatuře jen pár metrů od diktátorova domu.

Při jedné příležitosti jsem se ho zeptala, jestli si nemyslí, že neuspěl, když po několika letech nesklidil žádné plody své práce.

„Však já počkám,“ odpověděl. „Tyhle diktatury vždycky jednou skončí.“

A tak začal můj přítel Eloy, kterého jsem dnes, 26. října, ztratila navždy, chřadnout, nevím, jestli jenom na těle nebo i na mysli a na duši.

Když jsme spolu sotva před pár dny mluvili naposled, řekl mi, že jeho aneurysma mu zabrání zažít svobodu na Kubě.

Řekl mi: „Nejvíc lituju toho, má milá, že zemřu dříve, než uvidím svou Kubu osvobozenou od útlaku, veškerého bezpráví, porušování práv občanů a špatné práce vlády.“

Při této příležitosti mi nezmínil svoji historku o Lině Ruz, diktátorově matce, ale možná si vzpomněl na to, jak ji v roce 1959 potkal, když se modlila v kostele, a jak se mu svěřila, že si dělá starosti o Fidela a o Kubu.

„Proč se strachujete, Lino?“, zeptal se jí trochu zvědavě Eloy. „ Za Fidelem stojí velká část lidu. Nehrozí mu žádné nebezpečí.“

„O to nejde, Eloyi“, odpověděla stařenka. „Vzpomínám si, že když byl můj syn malý, tak místo aby si s hračkami hrál, tak je ničil. Říkám si, jestli neudělá to stejné s naší zemí.“

V této zničené zemi, která se za chvíli ztratí v moři, dnes zemřel člověk, který byl jedním z největších bojovníků za naši svobodu. A byl za to také potrestán. Část života musel strávit ve vězení, na rozkaz Fidela Castra.