Osmdesátiletá María Domínguez sedí naproti mně a dívá se na mě smutnýma vlhkýma očima. Její příběh je velmi obvyklý, mnoho kubánských žen jako ona žijí odděleně od svých dětí kvůli svévolným a nelidským zákonům, které platí již půl století. Mnohé ženy, stejně jako ona, společně trpí v zemi, kde se občané musí řídit ne podle záměrů osudu, ale podle diktátora, který se považuje za jediného pána země.
Malecon v HavaněIsaac Sibecas
María žije v městečku Bauta jihovýchodně od Havany. Je to prostá žena, která žije skromně obklopená svými kočkami. Mariin příběh nám možná bude připomínat osud Hildy Moliny, kubánské neurochiruržky, která musela čekat 15 let, než jí dal Fidel Castro povolení vycestovat do Argentiny, aby se konečně mohla setkat se svým synem a zbytkem rodiny.
Kubánské zákony Marii zničily život. Její syn odjel z Kuby v roce 1988 jakožto bývalý politický vězeň a jí odmítli dát povolení vycestovat. Všichni by měli mít právo ze země vycestovat a zase se vrátit. Právům občanů ale byla nadřazena rozhodnutí státu.
I přes to všechno má ještě dostatečně bystrou mysl, aby si uvědomila cynismus nového migračního zákona, podepsaného Raúlem Castrem v lednu tohoto roku a jehož údajným cílem je „dosáhnout toho, aby migrace byla legální, spořádaná a bezpečná.“
María nikdy nezapomene na svého mladého synovce, který zahynul ve Floridském průlivu stejně jako stovky tisíc Kubánců, kteří se rozhodli uprchnout, protože se jim nepodařilo získat povolení k vycestování – tu prokletou Bílou kartu, kterou kubánské Ředitelství pro imigraci vydávalo či zamítalo, jak se mu zlíbilo.
Když si María jednoho dne přečetla, co řekl José Martí: „Tyranie je jen jedna, pouze v různých podobách, i když se někdy přisvojuje krásná jména a veliké činy,“ vyhodila svoji vojenskou uniformu a diplomy za zásluhy a navždy se rozešla s castrovskou diktaturou. Cítila, jakoby se se zbavila obrovského balvanu, který nosila na svých bedrech.
Od té doby uplynulo již téměř 30 let. Zdraví už dnes Maríi nedovolí cestovat. Ví, že teď už je pozdě i na snění.
