Stalo se to v Jižní
čtvrti Guantánama. Leovigildin křik zburcoval celou ulici. Jak je na Kubě
zvykem, celá čtvrť se shromáždila pod jejich bytem ve druhém patře a sledovala,
co se bude dít. Leovigilda k smrti
vyčerpaná pláčem všem vyprávěla, jak se její manžel Valentín najednou zbláznil
a zamknul se i s malou v pokoji. Žena vrhla na zem s nepříčetností
vlastní všem matkám, když jsou děti v ohrožení. „Valentín tam drží naši
malou a chce si ji odvézt!" křičela.
Když přijelo první policejní auto, policejní důstojník si ji vzal stranou. Leovigilda mu mezi vzlyky pověděla, že její manžel je dobrý člověk a skvělý otec, jenže náhle zešílel. Víc k tomu říci nechtěla.
Lidí na ulici přibývalo. Přicházeli ze sousedních čtvrtí a před domem se začal hromadit dav. Objevily se další dva policejní vozy a sanitka z psychiatrické kliniky. Z jednoho z policejních aut vystoupil plukovník, který vzal situaci do vlastních rukou. Promluvil si s Leovigildou a dostal z ní více podrobností ohledně manželova náhlého zešílení. Valentína nedávno propustili z práce. Byl zoufalý.
Plukovník se vrátil k davu, který sledoval, jak se za pootevřeným oknem co chvíli zjevují Valentýnovy vytřeštěné oči. Promluvil nahlas, tak, aby ho bylo slyšet i v pokoji: „Důležitá je ta holka! Záleží na té holce!"
Dal povel nejzdatnějšímu ze svých mužů, aby vyšplhal až na parapet a nakoukl oknem dovnitř.
Policista mrštně vyšplhal nahoru a opatrně se posouval po parapetu, aby nakoukl oknem dovnitř. V tom se však znovu objevily Valentínovy vytřeštěné oči, strážník zavrávoral a jeho tělo se zřítilo na ulici. Odvezli ho v sanitce na polikliniku. Když ho za nějakou dobu přivezli zpět se zasádrovanou nohou, situace se nepohnula ani o píď.
Davem kolovaly řeči o tom, co asi Valentínovo šílenství způsobilo. Jedni to dávali za vinu sexuální impotenci nebo nevěře, druzí to přičítali jeho propuštění z práce a současné krizi, která rodičům komplikovala život. Jeden opovážlivec prohlásil, že z toho, jak se tady věci mají, by se „zcvoknul každej". Policisté si ho změřili přísným pohledem.
Plukovník prohlásil, že bude nutné použít násilí. Leovigilda začala vřískat:
- „Neee, násilí neee! Valentíne, drahoušku, pojď prosím tě dolů a dej mi naši holčičku!"
Okno se otevřelo dokořán a v něm se objevil Valentín se spícím dítětem v náručí. Po chvíli otevřel dveře a pomalu sešel na ulici.
- „Proboha Valentíne, podívej cos způsobil, ty jsi úplně zešílel!"
- „Nezešílel, Leo, už toho mám dost. Pojď se mnou, vezmeme malou a zmizíme na základnu."
I když mluvil potichu, plukovník slyšel každé jeho slovo. Naložili ho do sanitky a odvezli v doprovodu policejních aut.
Bylo to poprvé, co v Jižní čtvrti Guantánama někdo na veřejnosti náhle zešílel. Když se dav rozešel a Leovigilda se s děvčetem v náručí vrátila do bytu, na ulici bylo jako po pohřbu. Jako by tam stále bloumal stín jejího manžela, který selhal jako občan, když se upnul k myšlence překročit minové pásmo oddělující obě země a proniknout s novorozenětem na americkou vojenskou základnu.
