V pobřežní čtvrti Santa Fe, která spadá pod provincii Havana žiju už tři roky a jednou z osob, která na mě tady silně zapůsobila, je Pablo. Ne, že by nebylo mnoho lidí jako je on, ale Pablo je nevšední tím, jak se umí prát se životem. Ostatně v mládí jako voják bojoval v Etiopii. Bohužel i přesto, že je válečným veteránem, nedostává od státu žádnou finanční podporu. A tak mu může být alespoň útěchou to, že má doma v šuplíku tři medaile získané za hrdinství ve válce.
Pablo je stařík, který si vydělával na živobytí vším možným - od údržby zahrad až po prodej všeho, co se prodat dá – jako třeba použitá obuv nebo rozbité hrnce na přípravu rýže. Nikdy nepracoval ve státním podniku, protože je mu to z principu proti srsti. Pracovat ve státní sféře nechce z čistě racionálního důvodu, jde mu o výdělek na denní stravu a na doušek rumu, který si každý večer s radostí a po zásluze dopřeje.
V těchto dnech má Pablo velmi na pilno. Na svém starém kole, které slouží už jen zázrakem, objíždí celou oblast Santa Fe a prodává manga a banány. Vše samozřejmě velmi levně, aby konkuroval státním zemědělcům.
Tajemství původu tohoto ovoce sdělil jen mě. Nevím, jestli tehdy mluvil pravdu nebo si vymýšlel. Holt, Pablo má uhrančivý pohled a dost často ho doplňuje rčením „Čert ví proč.“ Ale budiž, budu mu věřit. Ostatně určitě se nejedná o nic ilegálního, i když na Kubě člověk nikdy neví. Za ilegální činnost se považuje téměř vše - a to i myslet nebo mluvit špatně o všední realitě.
Ale nyní zpět k tomu, odkud pochází ovoce, které Pablo prodává. Staříček Pablo objíždí vesnice v okolí Santa Fe a z tamních kopců sbírá manga a banány. Samo sebou, že se jedná o státní pozemky a tedy i státní ovoce. Pokaždé si vyhlédne nějaké místo, kam není vidět z cesty a posbírá ze země popadané ovoce, eventuelně uřízne ze stromu ty plody, které by silou větru či deště samy popadaly a na zemi shnily. Takto získané ovoce prodává a to tak levně, že si je může dopřát snad každý Kubánec. Bohužel při svém prodeji musí být ve střehu, neboť dle místních právních předpisů je jeho činnost na seznamu těch nedovolených.
A tak si kladu řečnickou otázku: „Je Pablovo počínání správné nebo není?“ Já si myslím, že nic špatného nedělá. Stačí, když si vzpomenu na své mládí, jak jsme v létě s kamarády chodili na manga, která již pěkně zralá, dužnatá a sladká, sama padala ze stromu. Proto jsme také nemuseli ovoce skoro vůbec kupovat. Pamatuji si, že jsme tenkrát ve čtyřicátých letech, za mého dětství na vesnici v provincii Villa Clara, nasbírali nesčetněkrát takto spadané ovoce a donesli je domů, kde nás rodiče vítali s úsměvem na rtech. Ale upřímně řečeno, Pabla je mi líto – s jeho téměř sedmdesáti lety na krku a navíc v roztrhaných botách.
