Kubánské rituální tanečky

Na znamení toho, že představení začíná přesně na čas, mistr obvykle mávne taktovkou. Jen málokdy je tomu jinak. Vše je pod kontrolou a písnička je až na malé obměny pořád stejná. Sbor se pustí do práce a snaží se ze sebe při představení vykřesat alespoň jiskřičku originality. Vzduchem se nicméně line jen ta stará známá melodie.

Svůj debut na scéně tentokrát předvedli dělníci továrny „Antillana de Acero", nejdůležitějšího hutnického závodu v zemi, v němž se odehrála první veřejná porada o návrhu zákona o sociálním zabezpečení.

Proletariát si pěkně notoval, hrál ostatně svou obvyklou roli. Návrh zákona zabývajícího se zvýšením věkové hranice pro odchod do důchodu předem analyzovalo přibližně 250 dělníků závodu.

Podle zpráv oficiálního tisku proběhlo shromáždění v duchu porozumění a souhlasu s pronesenými plány. Argumenty zástupců z tábora kritiků byly podloženy názory, které byly zřetelně politicky i ideologicky spjaté s vládní stranou.

Úředníci Kubánské konfederace práce (Central de Trabajadores de Cuba) nyní volají po rozsáhlé demokratické diskuzi o navrhovaném zákonu. Staví se do role garantů něčeho, o čem již ve skutečnosti bylo rozhodnuto. Jde v podstatě skutečně pouze o formalitu, o rituál, či přetvářku, která má zmírnit hořkost dalšího, pro veřejnost nelibého opatření.

Od roku 2009 bude muset dělnická třída přijmout nové právní úpravy: věková hranice pro odchod do důchodu se u mužů zvýší ze současných 60ti let na 65, u žen z 55ti na 60. Hlasování o zákonu proběhne v prosinci. Předem si troufám říci, a nebojím se, že se zmýlím, že zákon bude jednomyslně schválen. Nechci se chvástat ani si hrát na proroka, pouze si v duchu opakuji text a podrobnosti scénáře, který vládnoucí strana jen kopíruje, aniž by dělala nějaké významnější změny. Pokud vůbec něco, provede pouze minimální úpravy. Tímto způsobem udílí své univerzální lekce přirozené poslušnosti: všichni Kubánci pod jednotným štítem socialistické revoluce, byť sebe bláznivější a sebe hloupější.

Ti, kterých se to týká, však nebudou protestovat, přestože je bude sžírat nespokojenost s nastávající pracovní úpravou. „Co nadělám. Kdybych se postavil proti, mohli by mi vzít důchod. Nemáš tušení, jak to tady chodí." Takto uvažuje Andrés o opatřeních, o nichž se nyní „jedná" na pracovních úřadech. Nesouhlasí s nimi. Považuje je za nařízení skrývající se pod maskou návrhu zákona, který se před schválením projednává.

Andrés si myslel, že již brzy odejde do důchodu. Nezbude mu však nic jiného než počkat si ještě jednu pětiletku. Zákon, který je již na spadnutí, je pět měsíců po jeho 60tých narozeninách jako studená sprcha. „Dělají všechno proto, aby z člověka vymáčkli to poslední. Teď to budu muset vydržet do 65, jestli tedy budu vůbec tak dlouho na živu. Při tomto tempu o tom pochybuji. Jde to s námi s kopce." Těmito slovy shrnul Andrés, s nímž jsem hovořil, svůj vztek, jenž musí potlačovat kvůli strachu z represí, které by proti němu mohly být namířeny v případě, že by svou nespokojenost veřejně projevil.

Víc než dobře totiž ví, že se na Kubě postupně stírá rozdíl mezi domnělou cestou socialismu nastoupenou před půl stoletím a bezohledným kapitalismem. Místo aby vláda přistoupila ke změně, přijímá opatření, jimiž se tvrdošíjně snaží opravit něco, co již dosloužilo. Díky tomu se Kuba ocitla k situaci, kterou lze popsat jako „zachraň se, kdo můžeš" - lépe řečeno ještě více tuto situaci prohloubila. Vláda se programově vyhýbá nutnosti reformy pramenící z historie země a důsledky vnitřní krize zmírňuje zvýšenými požadavky na obyvatelstvo. Její chování vyvolává katastrofické představy o blízké budoucnosti země.

Člen politického byra komunistické strany a generální tajemník Kubánské konfederace práce Salvador Valdés Mesa a nový ministr práce a sociálních věcí Alfredo Morales Cartaya jsou si toho vědomi. Oba předsedali shromáždění v továrně Antillana de Acero eufemisticky nazvaném „veřejná porada".  

Řešení nyní leží v rukou lidí důchodového věku. Pro mnohé to možná bude pozvánka do onoho světa. Provaz se vždycky přetrhne na nejslabším místě.