Jaký jsme mohli mít stát

Před nedávnem jsem četla článek z jediného státního plátku Granma, který měl příznačný název: Jaký jsme dnes mohli mít rozvinutý průmysl, kdyby nebylo amerického ekonomického embarga uvaleného na náš ostrov.

Ať žije svobodná Kuba!

V souvislosti se zmíněným článkem mi na přišla na mysl slova našeho národního hrdiny Josého Martí, který řekl: „Jsme pevně odhodláni usilovat, zasloužit si a získat sympatie Spojených států amerických, bez kterých by bylo velmi těžké dosáhnout nezávislosti a udržet si ji.“ Leč tvrdošíjnost, paličatost ba i šílenství jednoho diktátora nás dovedla k tomu, že my Kubánci nemůžeme žít v prosperujícím státě, a to už více než půl století.

V jakém státě jsme mohli dnes žít? Odpověď je snadná. Vždyť kdyby se namísto přátelství a spoléhání se na bratry ze Sovětského socialistického svazu, kteří dokázali současně devastovat i vlastní zemi, držel kubánský diktátor odkazu Josého Martí, mohli jsme dnes mít rozvinutý nejen průmysl. Mohli jsme mít výrobky určené jak pro naši potřebu, tak i na export.

Bohužel Castrovy vize nesměřují k potřebám lidu, jenž je již unaven režimem, který nastolil. Ani za mák se nezajímá o to, že nemůžeme čerpat z mezinárodních půjček, že se nedostaneme na americký trh, že musíme dovážet zboží z dalekých zemí atd. To vše nás velmi znevýhodňuje a vzdaluje od ostatních. Jedním z následků je i fakt, že ztrácíme zákazníky i vně Latinské Ameriky. Dle výše citovaného článku, Kuba díky embargu přichází o milióny dolarů ročně, neboť si nemůže pořídit moderní technologii ze Spojených států, a proto těžký průmysl na Kubě za rok 2010 – 2011 vykázal ztrátu 106 226 500 amerických dolarů. Leč diktátor se stále drží zastaralých kriterií, jež jsou evidentně chybná a to již od doby revoluce. A jak praví jedno přísloví: Osel na flétnu nezahraje, ani kdyby se snažil sebevíc.

Je ale na místě si uvědomit, že to, co státní tisk nazývá embargem, je práce Castrovy revoluce a nesmyslné války, kterou ohlašoval již v roce 1958 v jednom z dopisů zaslaným partyzánce Celii Sánchézové. Výsledkem tohoto osobního konfliktu bylo obchodní embargo, spravedlivé a logické pro poškozený stát, který náš diktátor napadá a nenávidí.

Řešení konfliktu mezi Spojenými státy a Kubou vidím v tom, že náš prezident pozná, a to jednou pro vždy, že jedině svobodná a demokratická Kuba může počítat s respektem a pomocí nejen ze strany USA, ale též ze strany všech demokratických a svobodných států světa.

Může se tento sen stát skutečností? Může diktátor ke konci svého pozemského života analyzovat a uznat své chyby a požádat alespoň nás Kubánce o odpuštění a dát nám tím najevo, že my jsme pro něj ti důležití? Byl by schopen udělat tento skutek lásky a dobré vůle pro budoucnost našeho státu a našich potomků?

Přála bych si, abych se toho mohla dočkat . Alespoň by tak učinil první krok k očistění svého svědomí, předtím než neodkladná smrt zaklepe na dveře jeho příbytku.