Jak si ohřát vodu na knihách

Každý rok si s příchodem prvních zimních dní vzpomenu na ženy z Kubánského vězení Manto Negro, které se nachází v obci Guanajay v provincii Artemisa. V těch maličkých uzounkých celách bylo v létě jako v peci a v zimních měsících to byl hotový mrazák.

Hned po svém nástupu a s příchodem prvních chladných dní roku 1989 jsem měla možnost poznat, co tamní ženy, mnohé již téměř stařenky a další zase úplně mladinké, dělají, aby se mohly vykoupat. Ze začátku jsem odmítala používat jako palivo na ohřev vody knihy, jak to dělaly ony, a párkrát jsem se s drkotáním zubů vykoupala v ledové vodě.

Později, v lednu a únoru, když se ještě více ochladilo, jsem proti svému přesvědčení přistoupila na tento styl koupání, kterému jsem začala říkat „barbarský“, a naučila jsem se, jak se takový oheň rozdělává. Stránky knih jsem musela pořádně zmačkat, aby byly pěkně kompaktní, a narovnala jsem je pod plechovku od oleje plnou vody podepřenou dvěma cihlami.

„Právě jsem se vykoupala díky Josému Martí“, řekla mi jednou s úsměvem dívka, které nebylo více než 18 let, odsouzená k roku vězení za to, že přijala boty od cizince.

Před nedávnem jsem se s jednou z těch žen potkala na ulici a zastavila jsem se s ní na kus řeči. Ptala jsem se jí, jestli stále ještě pálí knihy, aby si ohřála vodu, a řekla mi, že ano. Fidel Castro totiž nikdy neposlal vězeňkyním ponorné vařiče na ohřívání vody v kbelíku a tím spíše nenařídil, aby se pro ně nainstalovaly elektrické ohřívače.

V knihovně věznice, kam jsem si často chodila pro kvalitní četbu, se regály v zimních měsících vyprazdňovaly a pro dozorkyně nebylo tajemstvím, kam se knihy ztrácí a že se v ohníčcích v celách proměňují v popel.

Musím přiznat, že mi to zpočátku rvalo srdce, když jsem se musela dívat na to, jak se vytrhávají stránky z knih jako Anna Karenina od Lva Nikolajeviče Tolstého, kterou jsem četla v mládí, Božská komedie, oblíbená kniha mého otce, Červený a černý od Stendhala nebo poezie od José Martího.

Nicméně si s uspokojením vzpomínám, že na oddělení 1, kde jsem si pobyla rok za to, že jsem veřejně požadovala na Kubě referendum, jsem prosadila, aby se místo pálení hodnotných děl světové literatury používaly časopisy a staré noviny se sáhodlouhými projevy Fidela Castra, na které už se dnes nikdo ani nepamatuje.