Ramoncito měl strach. Vycházet
o půlnoci z cukrárny s narozeninovým dortem není jen tak. Ale nic
jiného mu nezbývalo. Jeho osmiletá dcera slavila narozeniny. Tak sebral odvahu,
došel k cukrárně několik bloků od svého domu v havanské čtvrti Playa
a zavolal na svého kumpána Pancha.
„Pancho, potřebuju na zítra dort. Dcera chce s kamarádkama slavit narozeniny. Jsem zoufalý. Vím, co mi chceš říct, že v obchodech za tvrdý dorty mají, ale já nevydělávám valuty, amigo."
Pancho si dal jednu podmínku, protože, jak ví, není „to" jednoduché. Musí si pro dort přijít o půlnoci. Dřív ani náhodou.
Ramoncito věděl, co by se mu mohlo stát. Po cyklónech Gustav a Ike se nelegální soukromníci neodvažují nic prodávat, proto se nedá nic koupit. Lidi se zavazadly policie zatýká. Narozeninový dort v tuhle hodinu je ještě horší. Tu noc tedy počkal, dokud hodiny neukazovaly za pět minut dvanáct a vydal se k cukrárně. Než vešel, rozhlédl se po obou stranách chodníku. Vzduch byl čistý. Podle všeho nebyl na obzoru ani šéf policejního okrsku ani hlídač.
Jal se pokračovat až k zadnímu vchodu do cukrárny, když ho zastavilo lehké hvízdnutí. Byl to Pancho, z okna mu rukou naznačoval, aby se vrátil. Ramoncito byl jako přikovaný. Vybavil si svou dceru, výraz na její tváři, až ráno neuvidí narozeninový dort, výčitky své ženy, to je pořád dokola, sliby, sliby a nic z toho... Sedl si na kámen. Odsud cítil vůni těsta z mouky, máslo, cukr.
Za chvíli za ním přišel Pancho. Potichu mu sdělil, že vedoucí firmy v cukrárně od devíti večer všechno kontrolovali. Nemohl dort udělat. Ramoncito cítil, jak se mu hroutí svět. Podíval se kamarádovi do očí a hledal v nich naději. Ten si s pohřebním výrazem vytáhl cigaretu a pomalu ji zapálil.
Cestou domů s prázdnýma rukama proklínal socialismus a svou zemi. On, který před nedávnem začal opět věřit v Boha.
