Nikdy se neztratím v lese. Jakémkoli. Nepotřebuju žádné křemínky ani drobečky jako Jeníček a Mařenka. Vniknu tam kteroukoli pěšinkou či houštinou, zanořím se libovolně hluboko, užiju si to tam libovolně dlouho, a pak se opět spolehlivě vynořím. V lese jsem prostě doma. Netvrdím, že se orientuju čichem, zrakem už vůbec ne- obtěžují mě čočky i brýle, navíc chodím do lesa i ve večerním šeru, ale nějaký zvířecí instinkt ve svém lidském těle zřejmě přechovávám, jinak si to neumím představit.
Naproti tomu spolehlivě zabloudím ve kterémkoli městě, moje rodné nevyjímaje. Můžu mít dvě mapy, tři navigace, pět kompasů a přítele na telefonu, a i malá vycházka se spolehlivě změní přinejmenším v dlouhou. Ach, velmi dlouhou... Pípá, pípá, nožky bolí! Běžně se opakovaně vyptávám všech, které na své strastiplné pouti potkávám, často i těch, kterých jsem se už ptala, protože špatně rozeznávám i lidské obličeje, a při přemisťování na neznámé místo si rovnou nechávám několikahodinovou rezervu, anebo se tam jdu podívat nanečisto třeba pár dní předem.
Zcela specifickou záležitostí jsou pro mě v tomto smyslu sídliště. Upřímně řečeno, obdivuju všechny jejich obyvatele, že se dokážou bez totálního vyčerpání navracet do svých domovů! Na sídlišti si pokaždé připadám jak myška v bludišti a chce se mi plakat. Když jsem sháněla nové místo, automaticky jsem vyřazovala sídlištní školy a školky. Představa, jak několik hodin tahám ubohé děti mezi naprosto stejnými paneláky ve snaze vrátit se z procházky, mě totálně vyřídila. Tady se navíc nemám koho zeptat, neb všichni jsou v práci mimo sídliště, navíc tu zhusta nebývá ni jediný orientační bod; jenom úplně stejné, nepřátelsky vysoké a chladně vysměvačné škatule.
Otevřeně se přiznávám, že když se mne někdo zeptá na cestu, buď říkám, že nejsem místní, nebo znakuju, což je občas pěkný trapas, neb jednou jsem tahle znakovala například také na svého bývalého učitele znakové řeči, a je úplně jedno, že jsem pár minut od svého bydliště. Teoreticky vím, kde jsou jaké ulice, ale popsat cestu je většinou nad moje síly. Prostě se neorientuju.
Mimo jiné i z tohoto důvodu nemám vodičák. Na dálnici se není koho optat, a slyšela jsem, že ani není vhodné každou chvíli zastavovat; cesta kamkoli by se sakra protáhla a prodražila. Leda že by někdo běžel před mým vozem, a ukazoval mi cestu, nebo že bych jezdila výhradně po lese, což by asi nebylo jaksi ono...
Jednoho dne se vrátím ke své přirozené podstatě: odhodím doklady, oblečení a jelení lůj, a zanořím se hluboko, hluboko do lesa, mezi ostatní lesní zvířátka. Žádné orientační tabule, žádné zákeřné ulice a silnice.
Budu doma.
Budu šťastná.
