Hlasovala jsem pro Tebe a Tinu a obe jste VIP

Slava, hura, gratuluji   

Vidíš, jak jsi šikovná

Všimla jsem si až teď...gratuluju

Děkuji

Za večerního šera chodit do lesa bych vám moc neradil. Snadno byste se mohla stát terčem nějakého myslivce na čekané (a nemám teď na mysli myslivce-chlípníka).

aha

Když jsem ještě byla malé sele, tatínek můj orientační nesmysl glosoval slovy - jednou tě vezmu za barák, třikrát zatočím a ty se vrátíš za dva týdny okousaná od ledních medvědů. Takže rozumím

Hele, osobo, Ty už se nad nás, obyčejné blogery, budeš taky povyšovat?

Tak už vím, kým hodlají zaplácnout tu díru nad Tinou a blahopřeju

No, já asi zvíře nebudu, zabloudím všude

Díky za článek a chápu Vás. O sobě vím, že mám orientační nesmysl, narozdíl od Vás se ale neorientuji ani v tom lese, jak to děláte? Řidičák sice mám, ale pokud vyrážím na neznámá místa, beru si k sobě navigátora v podobě spolujezdce se smyslem, popřípadě několikahodinovou rezervu a dostatečnou zásobu benzínu. Noční můrou je pro mě návštěva nákupního centra, tam se ztrácím během několika vteřin.

To já taky! Já se ztratím i ve větším bytě! Místo na záchod lezu do špajzu, jak to má víc dveří, neznám bratra a vniknu všude, jen ne tam, kam chci!

 Tak se pak v tom lese sejdem, jo

Ja to mam taky tak, na podzim jsme s klukama vychazeli z lesa potme, jak jsem byla natesena na houby  ale ve meste jsem schopna chodit 2 hodiny dokola kolem ulice, kterou hledam

Vida, konečně nemusím s Tebou souhlasit, protože já orientační smysl celkem mám-vyhledám si na mapět trasu - vypíchnu si styčné body (benzínka, úřad, kruháč apod...), zapíšu si na papír i každou odbočku a křižovatku. Pak se to naučím zpaměti (abych nemusela trapně vytahovat papírek s mustrem) a řidič, kterého naviguju, nevychází z údivu nad mými schopnostmi). A ještě zamachruju slovy:" Sim Tě, vypni tu navigaci, máš mě!"

Žasnu a obdivuju tě a zírám...

Já jsem na tom taky bledě, ale na rozdíl od Tebe ve městě i v lese.

Jsem ráda, když mám na svých cestách nějakého parťáka - jakéhokoliv, protože i čtyřleté dítě mně může být dobrým rádcem.

Kdysi jsem jezdívala za manželem, který byl na vojně v Prostějově. Předem jsem nastudovala podle plánku, kudy se budu pohybovat, protože trasa byla jednoduchá - trojúhelník nádraží, kasárna, hotel.

Přijela jsem vlakem a před nádražím se vyptala na hotel. Opláchla jsem se, ubytovala a vyrazila za vojákem. Napřed  jsem se ale  informovala, jakpak že se tam dostanu, protože plán města, který jsem znala do poslední čárky jaksi neodpovídal reálu. Návštěva skončena a před bránou jsem netušila, odkud jsem přišla a kam mám jít spát. Nějaký dobrák mě nasměroval do hotelu.

Ráno z něj vyjdu ven - a ouha! někdo v noci přestavěl celý Prostějov, takže se zase nevyznám.

Abych to neprotahovala, jezdila jsem do P. každý měsíc, vždycky na sobotu a neděli a moje poslední návštěva probíhala přesně stejně, jako ta první. A kolikrát jsem se ztratila v lese, Ti ani nebudu říkat.