Ženská zadnice, genetika, a jiné

"Nikdy jsem neviděl, takovouhle ....., jako má naše Mařka!" Tato cituplná píseň má několik slok, jednu krásnější druhé. Mojí tetě ji kdysi složili její kolegové v práci a vedlo je k tomu bezbřehé nadšení. 

Bylo to na hvězdárně v Ondřejově, tetě bylo něco přes dvacet a byla tam jediná žena. Všichni tamější muži, včetně psa Kazana, ji platonicky milovali, dalo by se říct- uctívali. No, a ta píseň byla jakýmsi holdem nejenom tetě Máně samotné, ale hlavně její zadnici!

Byla to poctivá, viditelná, měkká, ale přesto pružná i pevná ženská prdelína, žádné dva kmíny nebo rýsující se smutné pánevní kosti! Nutno ale říct, že ani žádná nabouchaná peřina. Nabízí se otázka, jak to tak přesně vím. Prostě vím. A vědí to i moje sestry. Všechny jsme tuto součást ženské osobnosti zdědily po Máně. K tomu jsme od osudu a genetiky přibraly ještě velmi útlý pas a nohy do X, takže zadnice vynikly jaksepatří, zvlášť když jsme jimi při chůzi bezděky kroutily!

Jako majitelka té největší z popisovaných exemplářů se cítím povolána věnovat jim svůj článek. 

Já jsem sklízela většinou jenom vášnivé i něžné pohledy, takže jsem se při pohledu na pány, kteří šli pro jistotu pozpátku, aby si pohled na mé pozadí co nejdéle užili, hlavně bavila, i když plácnutí či pohlazení jsem během svého mládí poznala taky. Když jsem to stihla, revanšovala jsem se fackou, spíše něžnou, nebo jsem alespoň udělala znechucenou masku, ale v zásadě jsem to spíš brala jako kompliment.

Moje druhá nejstarší sestra zažila neopakovatelnou příhodu. Nějaký obdivovatel jejích hýždí to poněkud přepískl a při přecházení velmi frekventované křižovatku na I.P. Pavlova ji mohutně plácl, jak neodhadl, kolik asi toho sestra mezitím ujde. Sestra to vyhodnotila, že ji porazilo auto a strašlivě zařvala (má hlas po otci). Toho se zase polekal onen chlapík a poklesla mu kolena hrůzou, že svou favoritku zabil. Když to sestře došlo, začala se honem otáčet s ostatním davem, co že se přihodilo, aby to nebylo na ni, dokonce pomáhala zvedat otřeseného muže z kolejí...

V době našeho mládí bylo běžné, že muži na dívky a ženy hvízdali, civěli jim do výstřihů, o čemž dost vím, neb k tetiným nohám jsem vyfasovala i mámino poprsí, a občas pohladili vybrané partie.  Na dotecích bych sice netrvala, ale pokud vím, nikdo se z nich nehroutil. Ty doteky byly většinou jemné, a pokud nebyly, odveta přišla obratem, respektive odveta přišla vždy. Každopádně si tyto věci ženy a dívky regulovaly samy, jinými slovy, muži věděli, kolik a ke komu si co mohli dovolit...

Někdy před mou padesátkou už obdivno- přidrzlé pohledy začaly řídnout. Poplácávání taky. Dost jsem znejistěla. Teď mě moderní ženy jistě odsoudí, ale musím to říct. Nejsem submisivka ani masochistka a sebehodnocení mám jakž takž v cajku, ale až přijde doba, kdy už mi žádný čumil nebude hypnotizovat výstřih a neohlédne se za mou kroutící se p....í,  bude mi to líto!