Vzpomínky na jídlo

Jako dítě jsem byla docela často nemocná. V takových případech jsem měla ještě menší chuť k jídlu než obvykle; jediné, co jsem dokázala pozřít, byl domácí jablkový kompot, hodně oslazený, ochucený citrónem. A když mi pak bylo lépe, dělala mi máma bramborovou kaši, ke které mi na nudličky nakrájela pár plátků šunky, většinou kuřecí nebo krůtí. To jsem taky mohla, jinak nic. Je zajímavé, že když jsem byla zdravá, nic z toho mi vůbec nechutnalo. Zato když jsem zničehož nic začala kňourat, že chci jablkový kompot, máma okamžitě věděla, oč kráčí a rovnou volala do práce, že bude mít OČR; fungovalo to stoprocentně.

Funguje to i v dospělosti. Když jsem například byla po úraze, kdy jsem při otřesu mozku nevěděla, čím jsem, nebo když jsem se po porodu probírala z narkózy a jakž takž překonala typickou nevolnost, nikoli však ještě zmatenost, posílala jsem opakovaně kompletní vizitu, včetně primáře, do kuchyně vařit kompot, čímž jsem si vysloužila bedlivé pozorování odborníkem na obsah lebky, zda mi nepřeskočilo... (A neuvařili mi nic!) Došlo to tak daleko, že to funguje i naopak: když byť jenom pomyslím na uvedené pokrmy, udělá se mi z plného zdraví špatně.

Pak jsou zase jídla, která ve mně naopak vyvolávají libost a radostné vzpomínky, jen o ně zavadím koutkem mysli... Naše rodina odedávna trávila léto na chatě v jižních Čechách. Když jsme byli, my sourozenci, již v odpovídajícím věku, pobývali jsme tam přes týden sami, zatímco rodiče pracovali a přijížděli za námi pouze na víkendy.

Ve vaření jsme se víceméně střídali. Každý z nás uměl / dělal konkrétní jídlo. Nejstarší sestra se vyžívala v zeleninových polévkách, takže ty byly denně. Moc se s tím nepárala, respektive nekrájela: oj! tu plula celá mrkev, druhá,...desátá...oj! tu několik lupenů kapusty o velikosti stránky tehdejšího Rudého práva... oj! tu kedluben, brambor o velikosti dětské hlavy, celer o velikosti hlavy dospělé, a tak podobně. K tomu kynuťáče s borůvkami a smetanou ze statku.

Druhá sestra pekla borůvkový koláč, lívance s merendou a občas vyplodila květák s vejci a bramborem, popřípadě lečo, to ve čtvrtek, kdy vozili do Jednoty uzeniny.

Třetí měla patologický vztah k bramborům: s pažitkovou rozhudou, s nastrouhaným tvarohem, kaše  s volským okem nebo vaječným řízkem, k tomu vždy okurkový salát v ohromném množství, který voněl až na druhou stranu rybníka, a placky.

Pak už to šlo z kopce - čím mladší sourozenec, tím jednodušší pokrm: bratr - bramborák a topinky s česnekem, krupicová kaše, puding s ovocem a piškotkami, a já, nejmladší, která zastávala názor, že obalit se dá všechno: houby, jichž jsem byla výkonným a neúnavným dodavatelem, sýr, salám, celer,... Co mi přišlo pod ruku, to jsem obalila, a domácí jogurtová tatarka to jistila.

V pátek dorazili naši s pekáčem masa, řízky, perníkem nebo buchtami a ovocem, které nebylo lze koupit ve vesnickém krámě. K tomu připočítejme chleba s medem, škvarkovým sádlem a bledězelená nakyslá letní jablíčka, a je jasné, z čeho budu vybírat, budu- li se chtít v myšlenkách vrátit na chatu mého dětství a mládí. Přes rok mě ani nenapadne něco z toho uvařit nebo jíst - pouze v létě a jedině na chatě!

Mohla bych takhle pokračovat do nekonečna: melta + vánočka – nemocnice. Opečená klobása – Matějská pouť. Zelené ořechy, co barví ruce- konec prázdnin...Ale to asi znají všichni, že.

Máte to taky tak?