Tonča a Hanča a zírající havran

Žiju na tomto světě dost dlouho, abych neměla přehnané iluze. O nikom, o ničem. Život mě naučil...Je pravda, že mi tento stav dost vadí a nejsem s ním nijak zvlášť vyrovnaná. Někdy ovšem přímo tzv. čumím jak vrána. V naší rodině jsme toto lidové rčení lehce upravili, takže když nás něco mimořádně zaskočí či vytočí, říkáme, že zíráme jako havran...

Dvě dívky, nebo spíš už mladé ženy, Antonie a Hana, se vydaly na velmi nebezpečnou cestu do nebezpečných míst světa. Na můj vkus velmi lehkomyslně. V životě bych něco takového nepodnikla. Na svou touhu po poznání a po dobrodružství těžce doplatily - byly uneseny a dva roky drženy v zajetí. Nedovedu si představit, jaký strach musely prožívat, a už vůbec si nechci představovat strach jejich blízkých. Muselo to být něco šíleného.

Dost jsem na ně myslela, nenechala jsem si ujít žádný článek ani zmínku, která by snad naznačila pozitivní vývoj, což se bohužel nestalo. Přiznám se, že jsem si myslela, že už nejsou naživu. Tím víc mě potěšily zprávy, že dívky nejenom že na živu jsou, ale navíc i na svobodě, pak dokonce doma! Ze srdce jim to přeju, a doufám, že se co nejdříve vzpamatují ony i jejich rodiny.

Jak jsem už napsala, četla jsem snad všechny články k tomuto tématu. Co mě naplnilo děsem a hnusem  jen o něco málo větším, než samotná tragédie, byly četné reakce čtenářů. Nabízí se vysvětlení, že tam psali do diskuse výhradně psychopatičtí jedinci, ale bylo jich tam na můj vkus nějak moc. že by to plodili jeden, dva lidé s množstvím falešných identit, jak je běžné třeba na "iDnesu",  by byla sice do jisté míry uklidňující představa, ale nepřijde mi reálná. Takzvané přejícné příspěvky, tj, že jim čtenáři jejich utrpení přáli, byly nejmírnější. Oplzlé šprýmy a narážky, vysloveně zlé urážky...Člověku se při jejich čtení až navalovalo.

No...My sice neřežeme hlavy, pokud tedy je mi známo, nekamenujeme, alespoň ne doslova, nepraktikujeme jiné absurdní zvyklosti jako některé národy, které mohutně odsuzujeme, ale taky máme svoje pozoruhodné zvláštnosti, jak tak koukám,... jak tak zírám...