Škoda každého kopance, který padne vedle...

Nejdříve jsem ho nepoznala. Když se ke mně přišoural postarší muž se strhanou tváří, myslela jsem si, že je to nějaký bezdomovec, který si přišel vyprosit pár drobných. V těchto místech se takoví lidé často vyskytují.

Pak se na mě usmál a já jsem náhle pochopila, kdo to je. Patrik! Můj bývalý žáček ze školky v mých dávných začátcích. Takže ne postarší muž, ale mladík jen o málo starší, než můj syn. S bezdomovectvím jsem se však nespletla. Najednou jsem si vzpomněla: jde mě zabít!!!

Překvapilo mě, jak vřele se ke mně hlásil. Jednak je to už pěkných pár let, jednak patřil k těm několika málo dětem v mém životě, které jsem opravdu důsledně "držela u úst", a že důslednost a přísnost nepatří k mým silným stránkám. Čekala jsem, kdy mě požádá o peníze, ale kupodivu se rozpovídal o svém životě, a já se začala rozpomínat.

Znovu jsem viděla ne strhanou, špinavou lidskou trosku, ale toho bystrého inteligentního kluka, tak o dva tři roky napřed oproti svým vrstevníkům. Krásného kluka, kterému jsem nalajnovala přesné hranice a nepovolila ani o fous, což taky není obvykle moje silná stránka. Protože tenhle andílek byl navzdory svému líbenému vzhledu pravý satan. 

Kdybych ustoupila, denně by někdo ze třídy odešel domů s monoklem, a to v lepším případě. Kdybych ustoupila, mohla bych klidně svoji práci zabalit. A nebo by mi taky nakopal řiť. Byl mistrem v napadání druhých.

Maminka byla na svého chlapce pyšná. Hezký, inteligentní kluk, který o tolik převyšoval svého staršího, poněkud pomalého, i když hodného bratra. Oliver měl s Patrikem pravé peklo, a já se divila, že maminka nezakročí. Pak jsem jednou šla z práce, přede mnou kráčeli všichni tři, a já se podivila ještě víc: maminka s Oliverem pomalu stoupali do kopce, hlavami souhlasně rytmicky pokyvovali do kroku jako tažní koně, a za nimi křepce pobíhal Patrik a střídavě je oba kopal do zadnice!

Ti dva se ani neohlédli, takže je chlapec doslova dokopal až na hlavní ulici, v čemž pokračoval i na refýži, dokud nepřijela tramvaj.

Druhý den jsem si milého Patrika odchytila hned v šatně. Barvitě jsem mu vylíčila, jak se ode dneška vždy za nimi budu dívat, až půjdou ze školky, a když uvidím, co jsem viděla včera, doběhnu je, a osobně mu nakopu zadek. A použila jsem sprostý výraz, který hošík od maminky jakživo neslyšel. Maminka ho asi také neznala. Zkoprněle na mě hleděla. "On je Páťa tolik, ale tolik živý," povzdechla si. "On mě kolikrát i uhodí třeba botou, když ho rozzlobím! Ale já mu to vždycky odpustím, když se na mě usměje!" Potlačila jsem chuť dodat, že příště nakopu i ji, a vrátila se do třídy.

"Ten hajzlík tě jednou přijde zabít, počítej s tím," reagovala na scénku moje kolegyně, starší drobná paní. "Ten tě zrovna propaluje očima!" Upřímně se ho bála. Ne že by nesnesla nějakou tu ránu, ale Patrik ve třídě znamenal velké riziko úrazu! 

Patrik ze mě po celý den nespustil oči. Jednou zdvihl nohu, aby kopnul dalšího kluka, a já jsem jen tak lehce párkrát švihla nohou naprázdno vpřed a významně zdvihla obočí. Okamžitě svou nožku stáhl, ba kamarádovi nabídl vláček. Krásně si pak spolu hráli.

Když pro něj máma přišla, chodívala pro něj vždy až před zavíračkou, jen jsem sykla: "Víš, na co myslím, že jo?" S upřeným pohledem pomalu přikývl. Pak se ke mně přitočil: "A když někdy půjdu po obědě, tak za námi taky budeš koukat?" Ubezpečila jsem ho, že ano, i kdyby mi zatím měla děti pohlídat uklízečka. "Hmm," komentoval to s jakýmsi ponurým uznáním.

Ten předškolácký rok nám uběhl relativně v klidu a míru. S Patrikem jsme mlčky uzavřeli jakýsi pakt o neútočení a já věřila, že z něj bude skvělý žák a později student.

Šel rovnou do druhé třídy, navíc do "jazykovky" Ještě během roku musel odejít, protože se rval, což vím od dalších dětí, které jsem měla ve školce. Pak odešel i z  běžné školy, a pak zase. Pak se za ním zavřela voda.

V patnácti se objevil na střední škole, kde studoval můj syn. Rozpačitě jsme na sebe s jeho maminkou zíraly, když jsme se sešly na první třídní schůzce. Zaplavila mě zoufalými stesky. Patrik se jí už úplně vymknul z ruky, říkala mi uslzeně. Ten se Vám vymkl už před deseti lety, chtělo se mi odseknout, ale ovládla jsem se. Byla totálně vyřízená. Při pomyšlení, že se takhle budeme vídat čtyři roky, mi nebylo dobře. Zbytečné obavy z mé strany: Patrik byl vyhozen hned v prvním pololetí. Za drogy, rvačky, nerespektování autorit...

Teď tu stojí přede mnou, a já čekám, jestli mě fakt nebude chtít sejmout. Tak divně se tváří! Už to, že si mě pamatuje, je neobvyklé. "Jak to, že si mě po takové době pamatujete? A že mě poznáte- poznáš?" vyslovím opatrně. Dozvím se, že mě často potkával, vždyť bydleli kousek od nás, a maminka mu vždycky připomínala, jak jsem zlá, že jsem ho chtěla nakopnout do zadku. I maminku, chlapče, i maminku, bzučí mi v hlavě. Jsem ráda, že jsem to nevyslovila, protože se vzápětí dozvídám, že maminka už je po smrti. Snad...?!!!

"Dostala infarkt," pousmál se chlácholivě, asi mi četl myšlenky. Pak se na mě usmál, jako se usmíval kdysi ve třídě, když pod mým významným pohledem rychle stáhl ruku, kterou chtěl udeřit jiné dítě, a já jsem spokojeně pokývala hlavou a pousmála se...

"Vy jste mě ale měla ráda, že jo?"