Rasistická

Moje dcerky rády chodí " do hospody". Připadají si tam strašně dospěle a záviděníhodné, ta starší si vždy libuje, jak jsme cool! Dlužno říct, že "hospoda" není žádná zaplivaná knajpa, anóbrž docela milá restaurace kousek od nás...

Dělají tu dobrou vídeňskou kávu- pro mne, a skoro domácí krásně zlaté křupavé hranolky- na těch ujíždějí zase obě holky. Já ulizuju kafe po lžičce, holky si omatlávají hranolky v kečupu, a k tomu zíráme na akvárium s exotickými rybkami. Jsme cool.

Tenkrát bylo dost narváno, ale přece jenom jsme našli jeden volný stůl u okna. Vedle nás byla malá společnost. Dva stoly sražené dohromady, hluk. Už podle hlasu jsem poznala známého herce, už starého pána, kterého jsem doteď docela mohla. Halasně se bavil se svými přáteli. Jestli my jsme podle mojí dcery byly cool, nevím, co by museli být tito hosté. Než se holky přišouraly od hlavního akvária k našemu stolu, vyslechla jsem vtipnou příhodu z natáčení, kdy si dal vypravěč záležet, abych to opravdu dobře slyšela, pochopila jsem, jak drahé auto si koupil jiný host u jeho stolu, a tak, prostě.

Téma se okamžitě změnilo, když si přisedly mé exoticky tmavé holčičky. Skupinka na vteřinku dvě utichla, a pak už to jelo.  "Dežo a Aranka, ...zlatý řetěz..., dítě v devíti letech,... Gizela mi to udělala za dvě stovky..., kopáč Lakatoš, no ty vole, já zíral,..."

Všichni posměšně koukali na náš stůl a chrlili svoje vtipné perly. Dámy se chichotaly, vtahovaly laškovně páru, no selanka. Myslela jsem, že halucinuju. Nanda i Vivi nevzrušeně ožužlávaly hranolky a já přemýšlela, jestli je půjdu dořvat teď hned, nebo nechám holky dojíst, a taky, jestli jim při té příležitosti nepobliju stůl; chuť by byla.

Zatímco jsem si štelovala řeč, jako předehru jsem zabodla zrak do starého herce, kterého neodbytně, jako makak makaka, obírala rezatá paní v minisukni tak těsné, že jí imrvére lezla nad zadnici. Já celkem umím zabodnout zrak, když si dám záležet, a tady to šlo vyloženě samo. Šedovlasý pán s boxerským nosem se zarazil, s ním utichla i jeho rozjuchaná družina. Už jsem se chystala, že si stoupnu, aby ke mně vzhlíželi, už už jsem si rychtovala mluvidla k protirasistické přednášce, když tu čtyřletá Vivi spolkla sousto, a nahlas pronesla:

"No konečně! Žvali tu jak Cigáni, co!"