Některé zážitky jsou natolik drsné, že by na ně člověk nejradši navždy zapomněl. Vymazal z paměti! A zcela určitě by si je už nikdy nechtěl zopakovat! Ale ovlivnit je nemůže, někdy částečně, jindy ani to ne...
I já mám zážitky z této řady. První mozková příhoda mě navštívila v necelých 53 letech. Byla to celkově nezapomenutelná záležitost a nikdy nepřestanu být vděčná lékařům, sestrám a rehabilitačnímu pracovníkovi na neurologické klinice, potažmo své rodině. Tehdejšímu partnerovi, že mě okamžitě nechal odvézt záchrankou a dětem, kvůli kterým jsem to nezabalila.
Druhá příhoda byla mini, proběhla nedávno a bezpochyby proto, aby mi připomněla má tehdejší předsevzetí a fakt, že spoustu věcí je lepší neřešit a pustit po vodě, a ne se nervovat a rozčilovat kvůli věcem a lidem, kteří za to nestojí...
Jsem šťastná a vděčná, že následky mám minimální. Když si vzpomenu na svůj pobyt v nemocnici a setkání s ochrnutými a i jinak postiženými lidmi, jsem klikařka, a to velká. Mohlo být opravdu mnohem hůř!
Moje následky jsou minimální. Lehce jedna ruka a jedna noha. Z ruky mi semotamo něco vypadne, línou nohou občas brknu o obrubník, hlavně když jsem unavená. I s tímhle omezením však mohu hrát na klavír i housle! Zbláznila bych se, kdyby ne!
V zimě jsem zažila nádhernou věc: neodolala jsem a šla jsem si s dcerkami zabruslit! Jakkoli jsem dřív bruslila hodně dobře, teď jsem opatrně krůčkovala kolem kluziště, nejdřív jsem se držela mantinelu, pak jsem měla jenom připravenou ruku, nakonec jsem se držela holek. S modrou velrybou- držadlem- jsem řádila jak dítě! Po hodině mi začaly střečkovat nohy: samy poskakovaly, klouzaly, a vypadalo to, že půjdu k zemi, takže jsem zula brusle a radovala se na suchu. Nikdo okolo netušil, proč se pořád nahlas směju! Byla jsem šťastná!
Můj mozek ale zaznamenal určité potíže s pamětí. Moji blízcí z toho mají občas srandu, já se ale moc nebavím. Já, která si dodnes pamatuju jména i podoby prakticky všech dětí, které jsem kdy učila, všechny výpůjční lístky z jisté fakultní knihovny, kde jsem kdysi působila, teď často přicházím do rozpaků. Zapomínám!
Když jsem po příchodu z nemocnice vyťukávala své první maily, děsila jsem příbuzné a známé. Kamarádka mi svěřila, že jsem jí napsala moc pěkný dopis, leč...jsem jí v něm VYKALA! (Ještě jednou promiň, Hani!) Měla jsem šok, a nebyla jsem jediná. Soused, se kterým jsem měla jisté spory ohledně našich bojovných psic, zase zjistil, že mu tykám! Byl však příjemně překvapen, potykal mi též, a oba jsme zjistili, že jsme vlastně moc příjemní lidé, a naše fenky jsou milá zvířátka, která by ani masařce neublížila!
Trochu se to zlepšilo a stále ještě se lepší, ale někdy to vidím tmavě šedě. Moje děti už dávno slyší na všechna jména, včetně psího, pes je na tom stejně. Maty? Naty? Vivi? Ťapi? Jeden za všechny, všichni za jednoho! A pěkně kolektivní vina! Někdo počmáral stěny? Kdo sežral všem připravenou svačinu a ještě nechal chlupy na stole? Kdo měl utřít nádobí a neučinil tak! Vynadám celé domácnosti a jednotliví členové nechť si to přeberou! A to jsme se smála svému otci, ač ten měl dětí ještě mnohem víc! Občas hledám slova a někdy nenajdu. Mučivé. "Naty, dej tu kulatou plochou věc na to, co je na tom horkém! Ať to je rychleji hotové a nevyvaří se to! Telefonáty jsou někdy pěkná bokovka! Termíny. Au! Rozhovory z oči v oči se někdy sakra protáhnou, když hledám ta správná slova, popřípadě původní niť rozhovoru!
Je ale zajímavé, že moje psaní zůstalo nedotčeno. Aspoň tedy doufám! A tak píšu. Slova se mi hledají lehce, vlastně se mi sama nabízí, skáčou mi na papír i monitor sama! A tak píšu a raduju se, že tak mohu činit, že dokážu někoho pobavit, potěšit, že takto vlastně mohu komunikovat, což je pro mě, coby introverta, neocenitelné, a jsem za ten dar nesmírně vděčná.
Děkuju.
Po mrtvici jak po výprasku - Blog iDNES.cz
