„Tohle snad ani nepiš,“ radil mi přítel se smíchem, „utlučou tě v diskusi na prášek! Tohle vzrušující téma jsem si například já osobně odbyl někdy v osmdesátých létech!“ Nafoukla jsem se. „Jsem člověk, a nic lidského mi není cizí,“ odtušila jsem svéhlavě. „A jestli s mými vzrušujícími zážitky má někdo problémy, nechť je nečte!“
Seděla jsem na vaně a nemohla odtrhnout zrak. Předmět, který jsem takto vytrvale hypnotizovala, se jmenuje automatická pračka. První automatická pračka, která kdy přejela práh mé domácnosti!
Když mě před časem opustila moje věrná Mini Romo, která prala tak krásně, až se dech tajil- cíchy jak sníh, apod., byla jsem přesvědčená, že si musím nutně pořídit opět tento model. Zbytek rodiny a můj neurolog, ke kterému čas od času docházím na obstřiky páteře, bouřlivě protestovali. „Vědět, že s tou svojí páteří mácháte ve vaně, normálně bych vás vyhodil!“ hudroval lékař. „Kašlete na to, říkám vám, lepší mít zaprané prádlo než hrb!“ vyštěknul nakonec.
Přítel argumentoval, že dnes už jsou automatky tak vychytané, že o nějakém zapírání prádla nemůže být řeč, ale já pořád váhala. Zřejmě pocházím z nějakého rodu, který provozoval bělidlo, a sice z máminy strany. Ta měla obyčejnou pračku po celý svůj život. Nejdřív v prádelně v suterénu našeho domu, pak v koupelně. Vyvářela, Xx za sebou máchala, škrobila...Prádlo měla nádherné, taky chodívala na obstřiky, dokud si prala sama, pak už se mohla kochat pohledem na běloskvoucí ložní prádlo ve svém prádelníku bezbolestně. Měla je proložené sáčky s levandulí, kterou jí pravidelně zásobil můj syn, závislák na téhle krásné vůni.
Jednoho večera ve mně uzrálo moje temné rozhodnutí: zautomatizuju své praní, a smyčec! Výběr se nejprve realizoval u počítače, a měl blízko k porodním bolestem. Když už jsem se měla „zkazit“, tak kvalitně! „Tak tahle umí všechno, po čem toužíš,“ oddechnul si přítel, který byl coby technický odborník jmenován šéfem akce „Pračka“. Ještě jsme ji zkoukli v kamenném obchodě, abych měla jistotu, že budu schopna s ní navázat uspokojivý vztah, a vrhli jsme definitivně kostky.
Několik vteřin poté, automatka znesvětila mou domácnost, jsem vyrobila několik kupek stejnorodého prádla. „Zapni to ty!“ Vzrušením jsem poskakovala kolem přítele, který mi pračku zapojoval. „Kdyby to třeba vybouchlo nebo vyšlehl proud...Ty rychlejc uskočíš!“ Dcerka, která napjatě přihlížela, se zarazila. „Pálí?“ zeptala se podezíravě; přítel je její miláček. „Ne au, Hoňo! Hoňo, neťahat, pálí!“ Přítel se hrozivě otočil. „A dost, ženský hysterický!“ posloužil mi výkladem, které nebezpečné stroje a přístroje v životě už obsloužil. „Zapínám, a kdo na to nemá nervy, ať se pakuje z koupelny!“
Po celou dobu jsem fascinovaně pozorovala, jak se našeho prádla zmocnila vyšší moc, nebo tedy alespoň vyšší technika. Nic neteklo. Nic nevybouchnulo. Nic nezačalo hořet. My to snad přežijeme! „Ještě jak bude vypadat prádlo,“ nechtěla jsem předčasně jásat. Pak přišel okamžik „O“. Z bezpečné vzdálenosti jsem přihlížela, jak přítel otevírá buben pračky. Koupelnou se rozlila nádherná meruňková vůně aviváže pro miminka, kterou používáme, a ve mně pak nekonečná blaženost, ba rozkoš umocněná dokonalým vzhledem vypraných ručníků.
Vyvěsila jsem je na balkón, SAMA nacpala do pračky povlečení, SAMA jsem navolila kýžené funkce, a vrhla se k počítači.
O čem by člověk měl psát, ne- li o překročení svého stínu? No ne?
