Jako by nestačilo, že jejich dítě není zdravé. Že vyžaduje mnohem více péče než většina dětí, zpravidla i delší dobu, než poskytují rodiče „normálním“ dětem. Že často otec nevydrží jinakost svého potomka a odejde, takže sólovka...
Teď nemám na mysli fyzické postižení, ani těžké mentální, které je na první pohled patrné. Tady by „zaútočil“ skutečně jenom extrémní hajzlík. Terčem „dobře míněných“ rad a káravých či odsuzujících řečí bývají často matky dětí s ADHD, s pro neznalé nepochopitelnými autistickými projevy, a tzv. „jiných“ dětí.
O diagnóze ADHD se v docela velké míře traduje, že vůbec neexistuje. „Kdyby dostal pořádně na prdel, tak by si pro příště rozmyslel dělat bordel!“ „To je z toho, že není pořádně vylítanej! Každej den trénink hokeje, ... (doplň si sám), večer pěkně dvě hodinky běhat, a bude klid!“ (Těžší ADHD si málokdo vezme do jakéhokoli oddílu či kroužku.)
„Autismus taky nikdy nebýval. Kdo kdy o něm slyšel? Ať si rodiče dítě pořádně vychovají a neotravují s ním okolí!“ „To se zase psychologové nudili a vymysleli trakař! Takovej řev! Kdo to má poslouchat? Já bych je všechny hnal!“
Když jsem před lety pracovala ve školce, která tehdy jako jedna z mála integrovala „jiné“ děti, poznala jsem Maťa. Napochodoval do třídy s velkým čtverečkovaným sešitem a zelenou propiskou, na vodítku měl plyšovou kočku v životní velikosti. Usedl, kočku dal vedle sebe, a jal se vpisovat do jednotlivých čtverečků různé číslice. Na konci stránky je bezchybně sečetl. Ve čtyřech letech. Školka mu v zásadě nevadila- psát se dá leckde. Když jsem mu předložila pracovní list, shovívavě i nevěřícně se na mě zadíval. „Ja som mačička,“ oznámil mi. „Tak pojď, kočičko, sedla jsem si blíž a přisunula mu znovu list. „Musíš mi tak říkat“, pokračoval, „a namaluji mi tu značku!“ „Vzhledem k tomu, že svému jen o něco staršímu a rovněž atypickému synovi jsem v jeho letech říkala „Meggy“, protože se zhlédl v našem psovi, „Mačička“ mě nijak nerozhodil/ a. Účel světí prostředky, asi tak.
„Mačička“ fungoval/a jak hodinky. Místo jména mnou vlastnoručně nakreslený ksicht kočky. Maťko udělal vše, oč jsem ho požádala, a kdyby něco drhlo, stačilo pohovořit s plyšovou kočkou a požádat ji o intervenci, popřípadě naopak kočka jménem Maťa požádala o něco mě, a bylo. Denně si dopřál několik desítek čísel, a všichni jsme byli spokojeni. Na vycházku chodil se mnou a kočkou v batohu. Směla jsem ho držet za rukáv nebo kočičí ocas, který vykukoval z batohu. Přímý kontakt nesnesl.
Jednou jsem ho potkala v metru. Jel s maminkou, jak jinak. Jestli tehdy před lety byla zdrchaná, teď už si moc nebyla podobná. Zestárla neuvěřitelně. Maťkovi bylo už dvanáct. Pořád byl drobný, vypadal mnohem mladší, než byl. Otec od nich odešel a já jsem v duchu mamince poblahopřála, když mi to oznámila, i když ona to možná viděla jinak. Její bývalý manžel ji už tehdy obviňoval ze špatné výchovy, kluka bil a moc bych za to nedala, že nejenom jeho. Maťo ve voze vykřikoval, sčítal, odčítal a násobil cestující, vydával rozličné zvuky, škrábal na okno, dupal. Nic co bych neznala. Matka se ho snažila utišit. Ze všech stran sklízela pohoršené pohledy a pak už i narážky bohulibých, z houfu nijak nevyčuhujících spolucestujících, za skly brýlí uštvaný a odevzdaný výraz.
Coby matka dítěte s ADHD a AS výběrové jakosti chápu, vím, soucítím. Kolik „dobře míněných rad“ a odsudků, respektive v zásadě jenom odsudků, a rozhodně ne dobře míněných, jsem musela pochytat já, kolikrát jsem vysvětlovala, poučovala, žádala o pochopení, a nakonec i kolik lidí jsem v životě v této souvislosti musela poslat spodem do trávicího ústrojí, nemá nikdo ponětí! Velmi úlevné! Jak obrovské ústrojí by to bylo a jaká tlačenice! Zácpa!
Žádná matka si dítě s postižením nevybrala. Většina z nich o ně pečuje, jak jenom může. Není to nic lehkého, to mi věřte, a dost často si to „vyžere“ sama. Má plné kecky a ne vždy čas hraje pro ni a pro dítě.
Tak za ně prosím o trochu porozumění Když už ne pomoc, alespoň klid a úctu. Nebo, víte co...Tlačenice, zácpa, a tak!
