Ozvalo se zoufalé zaskřípění brzd a následně neuvěřitelně sprosté nadávky! Řidič náklaďáku byl téměř nepříčetný. Těsně před jeho vozem proběhl strakatý pes. Jen zázrakem stihl zastavit, chybělo pár centimetrů a strakáč na tomhle světě skončil.
Vzhledem k tomu, že jsem byla jediná poblíž, řidič usoudil, že vořech je můj a nadal mi, co se do mě vešlo. Seděla jsem na lavičce před krámem, držela malou dcerku a jen se klepala leknutím. Mezitím vyšel přítel z obchodu. „Barte!“ vykřiknul na celou vesnici. Pes se totiž opět vracel, a sice svým zjevně osvědčeným stylem frr těsně před autem, tentokrát osobním. Bart radostně přiskotačil, aby se přivítal se svým známým. Ze svých láskyplných projevů nevynechal ani mě; tak milého psa aby pohledal: seřezal mě ocasem a oblízal celou hlavu a ruce. Chytla jsem ho důvěrně kolem krku, snad mně nepodhryzne ten můj. Důvěřivě po mně stáčel krásné, jantarově hnědé oči, hebké uši i fousy dozadu, a vrtěl.
„Ty ho znáš?“ zeptala jsem se a pořád ńuchňala psa, aby se zase nevrhnul pod nějaké auto. „Jo!“ zněla lakonická odpověď. Vytáhl mobil a komusi volal. „To si děláš srandu!“ opakoval nevěřícně a vztekle.
Mezitím vyšla prodavačka. „Ten je tady každou chvíli,“ zazpívala svou ukázkovou jihočeštinou, „a taky v Radově, v Kalcově, všude! Je to tulák, viď, ty blboune!“ Potřepala psa po zádech. „Jednou tě něco zajede, a budeš to mít!“ Prošla kolem nás dívka v bílém, zřejmě kadeřnice z nedalekého salónu. „No jo, Bart, ten je od nás, říkáme furt všichni Maruně, aby si ho hlídala, ale ta na to kašle. I myslivci už jí hrozili, že ho zastřelí, vždyť jim plaší zvěř! Ale Maruna...“, mávla rukou a ušklíbla se, „ však ji znáte, ne?“
Naštěstí jsem měla dlouhou širokou šálu, kterou vozím v síti kočárku. Teď se mi hodila. Udělala jsem volnou smyčku a tu jsem přehodila psovi kolem krku. Neměl ani obojek. Moje čubky si jinak hlídám, a stejně mají kromě čipu ještě obojek s kapsičkou, kde mají telefonní číslo, kdyby se náhodou ztratily! „Tak ho tu podržíme, než si pro něj ta ženská přijede, ne?“ navrhla jsem příteli, který se pokoušel něco vysvětlovat do mobilu. „To si počkáte, je to šest kilometrů,“ varovala nás prodavačka, „a navíc, Maruna je snad v práci, ne?“ „Prý jí nebylo dobře, tak si vzala volno, už včera,“ informovala nás kadeřnice - sousedka záhadné Maruny, na kterou jsem začínala mít parádní vztek.
„No, tož asi tak, vážení: Naši Marušku bolí v krku a ani ji nenapadne někam jezdit! Prý ho mám přivézt, když mám o něj takovou péči!“ byl přítel vzteky rudý až na krku. „Já s ní ráno mluvila, normálně se smála, říkala, že si zajde na houby, aby to volno taky trochu využila,“ divila se dívka v bílém. „Tak se jí to asi zhoršilo, no,“ zakončila s pokrčením ramen.
„To ho chceš vézt autobusem bez vodítka a bez náhubku?“ namítla jsem.“No to bych rád, ale jediný autobus, který dneska jezdí, už je pryč a další nejede. „Tady jezdí autobus jednou denně?“ nevěřila jsem. „Tady má každý auto,“ přikývla prodavačka. „Takže...?“ Nedokázala jsem si představit, že jen tak odejdeme a psa tu necháme pobíhat. „Ta se vám teda fakt povedla,“ zakroutila hlavou prodavačka, přičemž jsem se jen tak dozvěděla o jistém příbuzenském poměru mého přítele a laxní majitelky Barta. „Takže ho tam odvedu, no!“ uštěkl. „I když je mi jasný, že tu za pár dní bude zas...“
„Máme jít s vámi?“ navrhla jsem, aspoň se projdeme. Jenom si odfrknul. „No to byste se fakt prošly, s tímhle kočárkem navíc,“ mávl rukou ke golfkám s malými kolečky, dvanáct kilometrů tam a zpátky...“ Obrátily jsme se zpátky k penziónu. Malá se prospí, a na procházku se vydáme, až se přítel vrátí.
Vrátil se za tři hodiny. Poměrně zničený, pes - nadšený turista - prý byl naopak v rauši: konečně se s ním někdo pořádně projde! Maruna svěží, po žádné nemoci ni stopy. Před domem auto, právě vyndávala nákup. Psa si pořádně ani nevšimla, přítele poslala někam, neb co jí má co poučovat, jak se má chovat ke svému psovi, a bylo.
Pozdě odpoledne jsme šli na hřiště. Přítel už na nějaké delší procházení neměl nejmenší chuť. Malá zrovna s funěním šplhala na obřího dřevěného krokodýla, když jsme zaslechli povědomé úpění brzdícího auta, pak náraz.
Pohlédli jsme na sebe. Oba jsme náhle zbledli a mně se udělalo špatně.
Po nějaké době se zavlnilo křoví za plotem. V mezeře mezi brankou a plotem se objevila líbezná psí hlava s jantarovýma očima a ušima dozadu, pak následovalo strakaté tělo s neúnavně vrtícím ohonem a v příští vteřině se s námi vítal Bart v celé své psí kráse.
