Můj strýc emigroval na koni. Pracoval coby mladý kluk u sedláka v pohraniční vesnici, jednoho dne si vyjel o trochu dál, než měl ve zvyku- do Německa.
Jestli sedlákovi toho koně poslal zpátky, mě zajímalo celé dětství; nikdo mi nedokázal uspokojivě odpovědět. Strýc se nakonec dostal až do Austrálie, kde prožil celý život. Vzhledem k neobyčejně zdařilé kariéře v oboru leteckých motorů se měl skvěle, měl tři děti, hodnou ženu a spoustu přátel. Když zestárnul, měl jediné přání: umřít doma. DOMA! A to nebyla Austrálie, kde prožil šedesát let. Byla to malá vesnice ve středních Čechách…
Za mého dětství a mládí čas od času někdo ze známých tzv. zdrhnul, nevrátil se ze zahraniční dovolené, služební cesty, apod. Prostě zůstal v cizině, bez možnosti návratu k tomu. Mnozí z nich si tam úspěšně vybudovali nový život se vším všudy. Vím ale také o lidech, kteří se tam div neutrápili steskem, dokonce jeden případ, kdy se dvojice dobrovolně vrátila i přes následky, se kterými musela počítat. Přiznám se, že jim dost rozumím.
Blízký příbuzný žije v Kanadě. Na nádherném místě, strašně se mu tam líbí. Už po roce na návštěvě při rozhovoru se svou matkou těžce hledal česká slova, po dvou mluvil výhradně francouzsky. Tak rychle a pevně srostl s novým domovem! Velmi citlivě a často srovnával „u nás“ a „u vás“, přičemž „u vás“ znamenalo země, kde se narodil a žil asi 40 let, a vyslovoval to s těžkým despektem. Přesto denně sjíždí na netu vše české, zprávami počínaje, různými diskusemi konče...
Sama jsem se stěhovala jen jednou, a sice z domu svých rodičů, cca do pět minut cesty vzdáleného jiného domu, mohla jsem tam tedy kdykoli zajít. V novém bytě jsem posléze zakořenila tak pevně, že teď, kdy mě čeká stěhování, nemám daleko k zoufalství, ač mě čeká změna k lepšímu (většímu), a opět nedaleko. Zase budu bydlet ve známých končinách, všechny vzpomínky na dosah, budu potkávat víceméně tytéž lidi, prostě v širším smyslu zůstanu doma.
V mládí jsem nějaký čas žila v Německu. Hodně věcí se mi tam líbilo, poznala jsem tam milé lidi, nemohla bych říct nic špatného, vzpomínám ráda a často, když si se synem prohlížíme fotky z oné vesnice nedaleko Mnichova, plánujeme, že se tam musíme podívat, doufám, že to bude brzy. Můj první muž mi dodnes nemůže zapomenout jistý účet za telefon, a sice za období, kdy se mi nejvíc stýskalo. A to jsem věděla, že se budeme vracet…
Nemohla bych trvale žít mimo domov. To vím jistě. Co by mi chybělo? Všechno! Vzpomínky, známí, důvěrně známá místa, vůně, které jsou jinde jiné, český humor, ta sounáležitost, kterou bych asi jinde nepociťovala…
