O jedné své závislosti jsem už před časem psala. Dojala mě velmi účast čtenářů i jejich dobré rady, jak si počínat, aby moje zdraví a život sám utrpěly co nejmenší šrámy. Tehdy jsme psala o žvýkačkách, dnes bych ráda vzpomenula závislosti ještě horší: kávu...
Z naší bohatě rozvětvené rodiny pil černou kávu jenom otec. Dával si obřadně jednoho mrňavého turka denně, a ostatní na něj hleděli skrz prsty jako na zvrhlíka, který si svévolně ničí zdraví. Otci tedy vždy jeho pytlíček Standardu vydržel poměrně dlouho. Chodila jsem mu pro něj do cukrárny na Tylově náměstí nebo do samoobsluhy naproti cukrárně. Tam byla má koupě obohacena ještě také o dobrodružství: mohla jsem mu vonná zrnka svépomocí umlít na strašidelně hlučném stroji za pokladnami. Nasávala jsem libou vůni a semletou, ještě teplou kávu slavnostně nesla domů.
Asi tak do třinácti jsem se spokojila pouze s fetováním výparů z otcova šálku, ale pak jsem se zvrhla taky. Moje první kafe bylo slaboučké a sladké jak culifinda. Opatrně jsem upíjela a pozorovala jsem, zda už mě neklátí infarkt, jak vždycky máma otci prorokovala. Šťastně jsem shledala, že se nic neděje, a moje závislost se mohla začít utěšeně rozvíjet.
Na střední škole jsem už byla zvyklá na to svoje jedno mini kafíčko denně. Naši se nejdřív zhrozili, ale vzhledem k tomu, že můj tlak se celoživotně pohybuje kolem 90/50, přičemž pitím kávy u mě odpadaly občasné mdloby, nechali mě být. Jenom otec občas poznamenal, že mu nějak ubývá kafe, ale smál se u toho.
Časem mi už pouhý jeden šálek denně nestačil. Když jsem se později učila na zkoušky, což jsem jako správný flink činila výhradně tu noc před zkoušením, dříve jsem se nepřinutila, už jsem potřebovala tak tři čtyři na noc. Že je zle, máma pochopila, když jsem se (opět v noci před akcí) připravovala na zkoušku z výtvarky, a ona tak kolem druhé hodiny ranní nakoukla do mého pokoje. Na stole několik fotek rybníka, podle kterých jsem vyráběla sadu akvarelů, neb jsem byla líná zajet si k rybníku živému, o lampu opřenou knihu s teorií, a mezi tím semo tamo hrnek s kávami v různém stupni zkonzumování. Ráno jsem posbírala hrnky, sbalila novorozené vyfénované rybníky, a odkráčela do školy. Moje obrázky pak zdobily jistý domov důchodců, tak na mě káva účinkovala!
A pak už to se mnou šlo z kopce. Když jsem začala psát, už jsem mívala kolikrát i tlak 100/60, jak jsem si nevázaně dávala do nosu kofeinu. Když jsem později žila v Německu, přešupačila jsem z turka s lógrem na rozpustné kafe a na kapučíno. Měli tam tak dobré! Můj žaludek se potěšil, a já už jsem se k turkovi nevrátila.
Určité období jsvého života sem strávila v nemocnici, kde jsem se prakticky nemohla pohnout. Bylo to dost náročné, čemuž napomáhala každodenní vůně právě zalité kávy ze sesterny. Já měla takový absťák! Návštěvy mi nosily kafe v kelímku z automatu, a já ho pila...BRČKEM, manžel mi dokonce nosil horkou vodu v termosce a zaléval mi mou milovanou drogu na nočním stolku u postele! A div jsem u toho nechrochtala blahem! Tlak jsem v té době neměla prakticky žádný, takže jsem směla. Dodnes mám kávu z automatu ráda, i když mi to současně navozuje nic moc vzpomínky z mého půlročního nemocničního pobytu.
Nakonec jsem morálně rozvrátila celou rodinu. Mámu jsem naučila na vídeňskou s kopcem šlehačky, sestry na 3 in 1, které já osobně piju, jen když není jiná možnost, ale ony se tím svým jedním hrnečkem pokaždou sjedou tak, že jsou celé rudé, tak to na ně působí. Můj syn, majitel podobného tlaku jako mám já, kafuje od patnácti. Zatím jen kapučíno, mokačíno a podobné cucajdy. Nepochybuju však o tom, že se to zvrhne jako u mne. Už na základce jim na chodbu umístili kafovar, a tím byl položen základní kámen jeho závislosti, já jsem už jenom doladila osobním příkladem.
V tuto chvíli u nás doma nekafuje pouze pes a králík, a samozřejmě naše dvouletá holčička. Snad to uhlídáme i do budoucna!
