Spousta lidí mi říká, že by mou práci nemohli dělat, stačí jim prý bohatě jejich vlastní děti! Také jsem zjistila, že semo tamo někteří ani netuší, v čem práce učitelky mateřské školy spočívá, což mě dost udivuje, tim spíš, že svoje děti do nějaké té školky museli vodit! Tak mě napadlo jeden takový běžný nenáročný den hodit „na papír“…
Nemám dnes otevíračku, takže přicházím až na půl osmou. Vyzvednu si v jiné třídě děti, které patří ke mně do třídy, a kráčíme k nám. Povídáme si, co se za ten večer a noc, co jsme se neviděly, událo. Je toho moc. Mezitím se trousí další děti; i ony mají nové zážitky, které mi nutně musí sdělit. Připravím jim talíř nakrájeného ovoce. Některé děti vycházejí tak brzy, že nejsou pořádně nasnídané, nejenom jim přijde pár šťavnatých kousků k chuti. Mají volné hry, což znamená, že nejsou organizované, nicméně pokud vidím, že se nějaké dítě neumí zabavit nebo se marně pokouší dostat do skupinky, která ho láká, vyrážím na pomoc.
Ranní cvičení. Kdo by si je představoval jako nudné mechanicky opakované cviky, mýlil by se. Nejdřív cvičíme a protahujeme těla na říkadla a písničky, zahrajeme si pár pohybových her, někdy přihodíme cvičení na míči, obruče, lavičky, cviky na žíněnce, tunel, apod. někdy jim třeba hraju na klavír, na což děti reagují určitým způsobem. Většinou se tak rozjedou, že jim (i sobě, neb cvičím s sebou a mám dost) dopřeju něco málo relaxace, aby s nimi při zaměstnání byla řeč.
Po svačině jdeme na věc. Vzhledem k mojí specializaci je mi nejbližší hudební výchova. Nejdřív s dětmi samozřejmě přezpíváme některé z písniček, které jsme se už dříve naučily, abychom se potěšily a namlsaly. Pak mým miláčkům zahraju a zazpívám písničku novou, aby věděli, jak to bude ve finále znít. Samozřejmě probereme obsah dané písně, naučíme se slova, pak přijde na řadu rytmizace plus hra na tělo, pak zazpíváme bez doprovodu, potom s doprovodem klavíru nebo jiného nástroje, a když máme roupy, přibereme si ještě Orffovy instrumenty. To jsou ty zbraně, co učitelkám likvidují sluch: bubny, činely, dřívka, triangl, zkrátka nářez, co vám budu povídat. Ale děti jsou nadšené, je to pro ně vzrušující událost, na kterou se po celou dobu těší. Je takřka pravidlem, že ti nejdivočejší chovanci tíhnou k těm nejhlučnějším nástrojům, což se musí bleskově ošetřit dřív, než k nim doběhnou, tj. vrazit jim do rukou něco tiššího…
Pobyt venku je osvěžující, ale i tam je učitelka neustále ve střehu. Nejenom stran prevence kriminálu, kde je učitelka trvale tak půlkou jedné nohy, protože náhoda je blbec, ale občas se účastní i hry, nebo alespoň projevuje účast, povzbuzuje nesmělé děti, pomáhá jim začlenit se do hry, pokud po tom touží, ale samy to neumí, atd.
Když se vrátíme zpět do školky, ložnice je posetá lehátky jak polní lazaret. Dostat děti na pelech není z nejlehčích věcí, ale když už tam jsou, je to paráda. Před spaním máme už zažité rituály. Zahraju jim několik písniček na přání, většinou jsou z nějakých pohádek, ale měla jsem chlapečka, který si vždy přál Kaťušu nebo ruskou hymnu, když na něj přišla řada, což rodiče, kteří v šatně oblékali „poobědové“ děti, zpočátku dost znepokojovalo. Následuje pohádka. Nezbytná ukolébavka je zakončená popřáním klidného spánku jmenovitě každému dítěti extra plus pohlazením po čumáčku. I ten největší lump vždy slavnostně nastavil tvářičku, aby hlazená plocha a tím i blaženost byly co největší.
Pokud dítě do půl hodiny nezabere, smí se potichoučku odebrat do jiné třídy, kde se sdružují nespavci ze všech tříd, neb nemá smysl je dál týrat kroucením se na lehátku.
Zatímco miláčci chrupou, najím se, a pokud mám kroužek, udělám si přípravu. Na arteterapii si připravím výtvarný materiál, na kroužek „Předškolák“ si projedu šmírák, abych na nic nezapomněla, a tak.. Arteterapie, moje láska, byla věc, kterou jsem si vždy maximálně užila i s dětmi. S tou se dalo doslova kouzlit! Například společný obraz dokázal divy! Stálo mi to za to, připravit si třeba desítky různých odstínů podzimních barev na obrovský strom, o konečném úklidu nemluvě… Děti měly doporučeno obléci se na tenhle kroužek do těch nejhorších hadrů, v čemž jsem šla příkladem, abychom se mohly zcela uvolnit.
No a odpoledne jsme měli všichni frei. Nekonečné hraní, stavění, kreslení, modelování, razítkování, někdy muzika k tancování, prostě čeho se nám zachtělo. Náročné chvíle nastaly, když většina dětí již odešla a zůstalo pár těch, které pravidelně chodívaly poslední. Najednou bylo ve třídě ticho a posmutnělo. Bylo nutné tyto děti zabavit, aby si to tak nebraly. Ideální byl improvizovaný stan, kam jsme společně zalezly a povídaly si, hrály si s maňásky, taky jsme mastily karty…
A co ještě? Každý den trochu jiný, ale pěkný. Nekonečné povídání a objevování, každodenní pokroky, taky mazlení, z lásky namalované obrázky, pusa na rozloučenou a vroucné ujištění, že zítra si dáme repete…
To je jeden všední den ve školce.
To je moje práce, kterou mám ráda.
