Jak jsme kupovali auto

Bylo to krásné období mého života. Po hodně dlouhé době jsem byla šťastná. Asi jako blecha. Ne. Blecha byla proti mně tehdy v těžké depresi! Byla jsem mnohem, mnohem šťastnější!

Právě jsem dostala do péče svou první holčičku, do které jsem byla úplně zamilovaná.  A po dlouhé době od rozvodu jsem byla i čerstvě a až po uši zamilovaná do svého nového přítele. Budoucnost se mi jevila jako sladce růžový, voňavý, měkoučký, ale absolutně nezničitelný polštář.

S mým milovaným jsme si vymysleli, že si pořídíme auto!  Na nové jsme neměli, vlastně tedy ani na staré, ale hodlali jsme si nějakou tu pěknou šunku- ne šunkový salám! pořídit na úvěr. Několik dní jsme oba strávili nad inzeráty všech možných bazarů, udělali si jakou takous představu a vrhli se vstříc dobrodružství.

Vybrali jsme si nejznámější autobazar a zavolali tam. Sice jsme spíš chtěli nějakou přesnější informaci, takové to ošplouchnutí na břehu studené a dravé řeky, ale zaměstnanec nás ujistil, že nejlépe se informace podávají přímo na místě. Trochu jsme se ošívali, bylo to v zimě, cesta daleká, ale když jsme se dozvěděli, že běžnou praxí tohoto autobazaru je přivézt si zájemce od jejich bydliště až k nim, bylo rozhodnuto.

Za malou chvilku už na nás troubilo čekající auto. Před zraky sousedů jsme pyšně usedli do luxusního fára a vyjeli. Zubaté sluníčko svítilo, ve vyhřátém autě  hrála příjemná hudba; připadala jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Přítel to zjevně vnímal podobně. Usmíval se od ucha k uchu i dál, vzrušeně mi tiskl ruku a sem tam mě líbnul.

V naší stanovené finanční kategorii tu bylo hned několik aut. Ochotný pán s kruhem klíčů nás ochotně povozil jedním z nich. Nebylo to špatné. Pak přišel na řadu další vůz. Našemu řidiči nemizel úsměv z tváře. Je nanejvýš rozumné, pořádně si ozkoušet víc aut. S tím jsme oba souhlasili, a tak jsme neúnavně brázdili okolí v dalších a dalších ojetinách. Už jsme prakticky byli rozhodnutí, když mě napadlo něco důležitého. Můj milý měl z posledního ze svých manželství dvě děti! Do tohohle typu se spolu s mými dvěma nevejdeme! Ještě že jsem si to uvědomila!

Takže Berlingo! Všem se naráz ulevilo. Nejistota opadla a už zbývala jenom formalita: zaplatit!

Nijak jsme se netajili faktem, že si na tu hnědou šunku budeme muset vypůjčit, ale dozvěděli jsme se, že to dělají skoro všichni kupci, a autobazar má spolupráci s mnoha bankami. Jistě si vybereme, která z nich nás založí!

Radostně jsme odskákali do kamrlíku s počítačem. S řidičem jsme se srdečně rozloučili. Přáli jsme mu tu prémii, kterou za svou dlouhou práci s námi dostane! Sáli jsme kávu a poslouchali, jak sekretářka telefonuje s peněžními ústavy. Přišla nám rozpačitá, ale stále byla vlídná. 

Už byla tma, když obtelefonovala skutečně vše, co bylo k dispozici. Přisedla si k nám. Přítel se radostně tetelil, já už byla unavená, ale spokojená, že bude hotovo. Sepíšeme to, a odjedeme NAŠÍM NOVÝM AUTEM domů žít dál náš sen...

Paní seděla naproti nám a tak nějak divně si nás prohlížela. Pak nám poněkud strnule vysvětlila, že auto nebude! Div jsem nevsála i hrníček. Žádná banka nás nezaloží! A pak už to jelo jak po sádle. Podlaha se pode mnou neotevřela, aby mě milosrdně pohltila, takže jsem se dozvěděla celkem interesantní novinku, a sice, že můj partner má ve všech bankách, co jich u nás je, ČERVENÝ VYKŘIČNÍK! Dlužník, neplatič! 

Když jsem opět začala pravidelněji dýchat, nabídla jsem se nesměle já. Nikomu nic nedlužím! I paní svitla naděje, která ovšem vzápětí pohasla, když jsem coby zaměstnání nahlásila mateřskou.

Nevím, jestli mysleli, že si z nich děláme srandu nebo jestli jsme skutečně tak blbí, ale ze dveří nás nevykopla ani teď, ani když se přítel zeptal, zda nás zase odvezou nazpět domů. Zpětně se tomu podivuji ještě dnes, a také se divím tomu, že mi ty zmíněné červené vykřičníky nic neřekly?

Nemohly, ani kdyby je paní dala s sebou na papíře. Byla jsem přece zamilovaná jako nikdy a tento cit, který mnou prostupoval do každé částečky duše i těla, mi šuškal, že se to vysvětlí, zvládne, překoná. Vykřičníky prostě neměly šanci. Odkopla jsem je co nejdál a kopala jsem je docela dlouho, až mě jednoho dne doběhly a nakoply pro změnu ony mne.

Ale já nelituju. Nepoznala bych, jaké to je-  být totálně sjetá láskou a žít si aspoň deset let na růžovém polštáři.