Bez názvu

Dnes udělám to, co jsem doposud (a vlastně ještě stále) odsuzovala, protože jsem to vnímala jako mlácení prázdné slámy pořád doblba v důsledku absence jiných témat a fantazie, nenávistné nebo i účelové výlevy, popřípadě lovení laciné karmy či pozornosti, ne- li něco ještě mnohem horšího.

Tomuto tématu jsem se důsledně vyhýbala – neznám dopodrobna příčiny, moje zkušenosti jsou nejednoznačné a už vůbec neznám řešení ani pomoc. Jenom uvedu, co mě na toto téma napadá. Prostě taková černobílá imprese. Černo - bílá.

Černá a bílá...

Já jsem tzv. bílá, což mě ani netrápí, ani nijak nepovznáší. Prostě je to tak. Naprostá většina lidí, které blíže znám, a se kterými se stýkám, jsou bílí. Kromě toho samozřejmě registruju, že v mém okolí a životě existují i více či méně tmavší lidé, ať už je nazvu Rómy nebo Cikány, což budu střídat, nebudu to myslet pejorativně. A pokud by to někdo pejorativně vnímal, nechť mi vysvětlí, ale dopodrobna, rozdíl, protože to nedokázala ani moje kamarádka, provdaná za Roma - Cikána, koneckonců ani on sám, zatímco jeho matka hrdě pravila, že je a vždy bude "Cigánka".

Teď se nabízí myšlenka, že má imprese nemá ani minimální reálný základ. Omyl. Vyrůstala jsem v Nuselském údolí, na hudebku chodila do stejné budovy, kde sídlila tzv. zvláštní škola, tancovat jsem chodila na Smíchov, za tetou na návštěvu na Žižkov, hrát s kapelou do Košíř... Domorodci vědí, o čem je řeč, ostatní jistě vytuší. V první třídě jsem kamarádila s Pepíčkem Mirgou a jeho sestrou, moje matka si nesmírně vážila paní Horváthové, která se sama, za cenu celoživotních dvou zaměstnání, dokázala postarat o své tři děti, avšak byla zavražděna svým synovcem, jemuž odmitla dát na dávku.

Miluju cikánskou hudbu a tanec, nesnáším jisté specifické vlastnosti a jevy těchto lidí, hojně rozšířené, snad i geneticky dané, nevím, o kterých nemá smysl se blíže šířit. Byla jsem dvakrát v životě přepadena- jednou tmavým, jednou bílým násilníkem, ani jeden u mě nenašel ani findu-  velké zklamání... (Ostatně findu by u mě nenašel ani násilník- já nevím - třeba kostkovaný, ale to sem nepatří). V obou případech jsem měla otřes mozku, ani jeden bych si nechtěla už nikdy zopakovat. Takže fifty- fifty.

Ráda vzpomínám na všechna „cikáňata“, která jsem kdy měla ve třídě, nejenom pro jejich mimořádnou muzikálnost a fantazii, ale hlavně pro bezprostřednost a vřelost, kteréžto vlastnosti často u „gádžat“ postrádám.

Znám slušné Romy či Cikány i bílé hajzly. A naopak. Lituju všechny lidi, kteří žijí v blízkosti těch, kteří jim ztrpčují každodenní život a stejně tak všechny lidi, kteří se bojí vyjít ven.

Často si také říkám, jaké to musí být – žít poctivě a dobře a přitom být celoživotně strkán do pytle s kriminálníky, popřípadě na to celoživotně doplácet - tyto lidi lituju možná nejvíc.

Já vůbec nevím, co mě to kouslo, že píšu o těchto věcech. A taky nevím, jestli jsem to s těmi náznaky nepřepískla a bude vůbec lze pochopit, co tím chtěl básník říct...

Asi že v poslední době musím čím dál tím víc myslet na to, kam se tohle všechno šine. A došine! A na to, co bude možná pak...Brr!

Chápete? Jestli ne, pak mi odpusťte trochu té vymlácené prázdné slámy navíc!