Bez dechu

Tenhle článek věnuji záchranářům nejenom z Třeboně, ale především jim. S mnoha vřelými díky a úctou. 

Znám docela hodně druhů strachu, ale zodpovědně mohu prohlásit, a všechny mámy mi to jistě potvrdí, že nejhorší strach je o dítě. Strach a bezmoc- šílená kombinace! Z nějakého důvodu je mi souzeno si ji čas od času prožít.

Tentokrát to byla čerstvě desetiletá Nanda...

Chtěli jsme si dopřát prodloužený víkend na chatě. Spojit nutnou pracovní návštěvu řemeslníků s únikem z úmorného pražského vedra. Chata u rybníka, obklopeného huňatými lesy, byla tutovka. Tady přežijeme! Nechali jsme se sem odvézt. Nanda, Vivi, Maty, fena a já.

Voda chladivá a čisťounká, ještě v hloubce do pasu bylo vidět na dno. Celou sobotu jsme všichni, včetně psice, prožili v rybníce. Nemohli jsme se nabažit.  Obě dcery vřískaly blahem tak, že mě vůbec nepřekvapilo, když Nanda začala chraptit. "Nemáš tak řvát!" odbyla jsem její stížnost na náhle decentní projev. Nanda má jinak ječák jak straka a prakticky bez pauzy jej používá, takže myšlenka, že se prostě a jednoduše uřvala, se logicky nabízela. V neděli ráno už nemluvila vůbec. Vzhledem k tomu, že jinak byla dobré mysli, cynicky jsem si pochválila nezvyklé ticho.

V poledne při obědě jsem už tak klidná nebyla. Nanda nedokázala sníst svůj oblíbený přírodní kuřecí plátek s brambory a oblohou. Kupodivu to neznamenalo konec světa, jak jsem ještě se zbytkem černého humoru nadhodila, ale ukázalo se, že není kudy jídlo protlačit a přitom se neudusit! Nanda najednou začala chrčet, snažila se odkašlávat, což moc nešlo. Když jsem viděla, jak se pokorně hrbí do předklonu a třeští oči, bylo jasné, že je zle. Došourala se do sÍťové houpačky ve stínu. Držela se za hrdlo a bylo vidět, že se přepnula na úsporný režim.

Navrhla jsem sanitu a Nanda okamžitě souhlasila! Nanda! Ta, která nesnáší ani vůni nemocnice! Která se klepe při pohledu na stetoskop, o špachtli na prohlížení krku nemluvím!

Čekání bylo nekonečné. Napadaly mě samé hrozné myšlenky. Nanda má operovanou srdeční vadu. Nemohlo se to tam nějak rozešít, nebo tak něco? Nemohla jsem se zbavit nevysvětlitelné myšlenky, že to je něco spojeného právě se srdcem. Nebo covid? Nebo...třeba záškrt? Prý už se zase objevuje!

Čtyřletá Vivi byla zaražená, psice ležela Nandě u nohou a kňučela, syn oběhl rybník, aby se ukázalo, že jediní sousedé s autem jsou ti nejbližší, kterým je hodně přes osmdesát, a já jsem je navíc viděla zalévat si knedlo vepřo pivkem. Ostatní už odjeli domů.

Když zavolala sestra ze sanitky, že to nemůžou najít, byla jsem na mrtvici. Moje navigační schopnosti jsou ubohé, to jsem věděla vždycky, ale že až takhle(!), to bych do sebe tedy neřekla! Když jsem milé zachránce málem poslala zpět do Třeboně, odkud přijeli, docela slušně jsem se nenáviděla.

Paradoxem bylo, že auto i řidičák jsem na chatě měla, ale momentálně bez řidiče, a vzhledem k tomu, že jsem si nestihla dát před prázdninami odoperovat zákal, jsem si absolutně netroufla řídit. To bych musela okýnkem vystrčit dlouhatánskou bílou hůl a oťukávat si terén, přičemž desítka by to celých třicet kilometrů do města jistila.

Nakonec po vyprahlé cestě kolem rybníka dorazilo nejdřív auto s lékařem, pak sanita. Lékař, sestry i řidič byli nesmírně laskaví. Nandu vyšetřili v houpačce, znovu ji přeměřili a ukázalo se, že jí navíc k tomu všemu vyskočila horečka, pak ji naložili, já jsem naskočila za ní a vyrazili jsme směr Budějovice. Syn s Vivi a Ťapkou smutně zírali z oken verandy.  

Nandě se během jízdy ulevilo. Zabral jí lék, a tak docela se zájmem sledovala, jak si se sestřičkou povídáme. Sestra, něco mezi andělem a dobrou vílou, mě uklidňovala, bedlivě sledovala dcerku, které věnovala malého plyšového medvídka, a přitom potichu vyprávěla naprosto neuvěřitelné zážitky ze své práce. Já, která celoživotně chovám ke zdravotníkům úctu a respekt, jsem valila oči, co si k nim někteří lidé dovolí, a to i v situaci, kdy je přijedou zachránit...

Nejradši bych s Nandou zůstala v nemocnici, ale musela jsem zpátky. Vivi je u nás teprve několik měsíců a ještě stále je na mě hodně fixovaná. Ostatní členy rodiny má taky ráda, ale když má krizi, její zoufalé "já chci mámu, já chci mámu" je beze mne neutišitelné, a já chci vnoučata...(Maty, tvoje děti tak řvát nebudou, věř mi!)

Teď jsem měla krizi já. Čekala jsem před nemocnicí na taxi, protože o víkendu k nám nic nejede. Vedro se už pomalu přeměnilo na příjemný večerní chládek. Dívala jsem se do oken dětského oddělené a přemítala, které je Nandino. Naproti stál červený jeřáb a já si říkala, že podle něj poznám pavilon, až zítra půjdeme malou navštívit...

P.S.1) : Nany si v nemocnici pobyla do úterka. Nestoudně si libovala, jaký tam měla klid. Měla pokoj s televizí jenom pro sebe a mobil mohla sjíždět dle libosti, aniž by jí ho někdo, rozuměj já, rval z ruky.  Absolvovala všechna možná vyšetření. Ani srdce, ani záškrt, ani covid. Nějaký zákeřný, ne úplně běžný virus.

P.S.2) Už se jí vrátil hlas...