Návrhy ministra spravedlnosti v NSR, aby stát měl v určitých situacích právo tajně prohledat jakýkoliv počítač, vyvolaly v zemi bouřllivou debatu o právu na soukromí a jeho nedotknutelnosti.Ale - co znamená dnes, v tomto propojeném a zašnůrovaném světě, osobní soukromí, a kolik"neveřejnosti" nám moderní digitalizovaná společnost ponechává. O tom diskutují hlavně obstárlí političtí čínítelé, postarší vědátoři, kteří zaručeně nevládnou digitální komunikací jako ta mobilová mládež. Tito mladí, s věčným mobilem na uchu, ve zralejším věku se přidá ještě laptop na klíně, mají zcela jinou představu o svém osobním životě, a zdá se, že posunuli hranice intimnosti do nekonečna. Otázka by měla spíše znít - kolik soukromého prostoru si ještě přejeme? Žádné tajné nakukování do PC, stačí jet 15 minut metrem, čekat u pokladny, sedět v parku, prostě všude a kdekoliv, a můžete-musíte naslouchat protivně řvavým, penetrantním telefonátům a jen žasnout, co se všechno dovíte, lépe, musíte dovědět.
At se vám to líbí nebo ne - budete informováni o tom: že už je na cestě, že sedí právě v tramvaji, že je horko, že dnes šéf vyřvával, že nemá přijít pozdě, že nemá pít, jinak ho vyhodí, a "ježíš, to musíš vidět", "jé, to nevíš, Aldi má dnes PC, za babku", atd. atd. To jsou ještě ta snesitelná "situační hlášení", což může jít absolutně na keks, ale dá se to vydržet, a když máte štěstí, tak ta starostlivá dcera, přítel, manželka brzy vystoupí. Ale může vás to potrefit hůře. To když se před vašima ušima odehraje drama rozchodu nebo loučení. Bezostyšně se propírá ušmudlaná, zmizela láska, váš soused/sousedka nelítostně "ne, to je konec", "ne, nemám čas", nato ubrečený nebo prosebný hlas ze sluchátka, nic nerozumíte, ale je vám nesmírně trapně, protože patříte ke generaci, kterou učili, co se doma upeče, to se má doma sníst. Není úniku, máte jen na vybranou, jaké téma je vám snesitelnější, zaposlouchat se do jakéhosi pitomého žvanění, nebo se dovídat intimnosti, po kterých vám nic není.
Patřím ještě k té generaci, která se do krve styděla za vlastní matku, když tato jasným, učitelsky vytrénovaným hlasem, na celou elektriku sdělovala nějakému rodiči prohřešky jeho potomstva. Dnes uznávám, že moje máti předběhla dobu, dnes by celá šalina jen lhostejně poslouchala, a nikdo by ani hlavu nezvedl, a já, kdybych měla dnes těch čtrnáct, patnáct, bych to asi nijak zvlášt neregistrovala, měla bych jistě šánci připoslouchávat nějaký napínavější telefonát opodál.
Ztráta individuální nezávislosti patří k těm nejpodivnějším fenoménům této doby ve znamení komunikace. Všichni se, jak se zdá, lhosteně, dokonce dobrovolně podřizují digitálním okovům. Při nedobrovolném poslechu rozličných telefonátů mne vždy znovu irituje, jak poslušně dnešní dorost, a i starší dorostenci, hlásí doma, kde se právě nachází, a kdy se májí očekávat. Opravdu nechápu, proč je dnes tak důležité, být vždy, v každé situaci a pro každého dosažitelný. Právě tato "svoboda", že jsem se nemusela stále hlásit, že jsem na určitou dobu mohla zmiznout na neviděnou a neslyšnou, patřilo k mé hrdě a tvrdě vybojované samostatnosti. Později, jako odpovědná, ale emancipovaná matka, jsem byla ráda, že nejsem vždy k mání. Dělalo to dobře mně i mé dceři, protože ani ona nebyla vždy k mání.
"Doba se mění a my s ní" - platí jistě až dodnes. Soukromí jako takové je produkt moderní měštanské společnosti. Zavřit za sebou dveře, číst knihu jen pro sebe a potichu, osobní tajné deníky, a hlavně dopisy, dopisní tajemství, byly ceněné symboly občanské svobody. To je dnes už "pravěk", a do doby kamenné patří také televize a konvenční telefon, i když právě s ními se zrodila legalita a masovost kulturního vnímaní. Digitalizace informací všeho druhu nás zahalila do oblaku informací, a také nás naprosto odhalila po všech stránkách. Zanecháváme po sobě stopy všude, není vyhnutí. Místo bankovního tajemství kreditní karty s nejosobnějšími informacemi, místo deníčků blog pro každého, žádné tajné vášně a nešvary, výlety po vébových stránkách nás prozradí a mobil nás má na provázku, všude a vždy nás objeví.
Snažím se jít s dobou, PC a internet dostaly pevné místo i v mém životě. Nikdy se ale nenaučím tomu dnešnímu online-exhibionismu. Jen žasnu, když pročítám, i seriozní, blogy nebo diskuzní fora. Žádný zákon to nenařizuje, a přesto na sebe miliony človíčků povídají ty nejneslýchanější intimnosti. Jsou to často absurdní a odporné směsice z kamufláží, fantazie, lží a skutečností. Co jsou proti tomu psychlogizující romány takového Balzaca nebo Prousta. Nevidím nejmenší důvod, proč by se měl celý svět koukat na to, jak já vstávám, jak se válím po gauči, honím se svým psem, nebo prostě jen civím do prázdna. To vše a mnoho jinných trapností čistě exibionistického ražení se potlouká po internetu. A překáží, překáží a unavuje. Když se snažíte najít nějakou informaci, musíte se doslova probrodit těmito ušmudlanými intimnostmi.
Takže - jestli v Německu opravdu ten zákon o online-kontrole projde, potěš pámbíček všechny ty pátrače. Protože soukromí jednoho každého, takový ten tajný osobní deníček, to je dnes computer, dva centimetry tenoučká "knížečka" o dvou stránkách, intimní, ale NE tajná, a prozradí na autora beze zbytků vše, hotový konvolut z textů, obrazů, pocitů a názorů cizích i vlastních - ani ten nejbláznivější román by tohle nesesumíroval. Prokousat se jednou takouvou bichlou - proti tomu je "Ulysses" od James Joyse líbezné počteníčko.
