"Ta seš ale rasistka" - hodila po mně kamarádka

a zakončila tímhle šokujícím prohlášením náš pokec o mužskejch všeobecně a o těch blízkých speciálně. Úplně mne uzemnila. Nešlo totiž vůbec o nic, o politiku nebo problémy integrace už vůbec ne. Byla to jen taková prachobyčejná výměna zkušeností a vzpomínek dvou ženskejch nad sklenkou vína, kam se která kamarádka vdala, a jak v té či oné zemi pochodila. Všechno jak má být, až padla ta moje neštastná věta "jen žádnýho mužskýho jižněji německých hranic", myslela jsem tím jen osobní partnerské vztahy, a prohlásila jsem to z čistě osobních důvodů a zkušeností. A najednou jsem byla rasistka, to mne dalo na rozmýšlenou - nepoužíváme toho proklatého slůvka "rasistický" příliš urychleně, nevybraně a dogmaticky?

"Rasismus je utlačování osob jiné rasy" suše definuje německý standartní slovník Wahrig. Já nikdy nikoho neutlačovala, neměla jsem k tomu ani příležitost, takže sama sebe za rasistku nepovažuji. Ale - tak jednoduché to není. Příkladní rasisti byli, jak nás to učili v komunistických školách, američtí imperialisté, a to jsem tenkrát věřila, a ani vteřinu nepochybovala, že v ČSSR by každý černý občan žil jako v ráji. Potíž byla v tom, že jsem tehdá v Brně žádné černé občany neviděla, takže jsem svoji toleranci nemohla vyzkoušet. Pak jsem se ocitla v NSR, a zde jsem si uvědomila, že nemám ani šajna, co to vlasně tahle tolerance je. V amerických filmech jsem zírala na "černé" lékaře, policisty, právníky a s rozpaky jsem se ptala, jak bych se cítila, co bych udělala, kdybych já otevřela dveře do ordinace svého doktora, a tam by se na mne zubil černý lékař. Nevycouvala bych s pitomýma omluvama? Nebo bych zůstala stát, doslova přikovaná? Nevím, ani po 40 letech v této zemi jsem se do takové situace ještě nedostala, medicinská doména zůstává zřejmě globalizací nedotčena. V každém případě jsem mocně poopravila svůj názor na "rasistické" Američany.

Ale zůstává přece jen drobátko pochyb a otázka - jsem JÁ rasistka, když už předem, jako emancipovaná vzdělaná žena, odmítám jakékoliv partnerské vztahy, kde bych se musela podřídit patriarchálním strukturám, které dodnes udávají ton v určitých ortodoxních křestankých a musllimských společnostech?

Ve svém zaměstnání jsem měla často co do činění s přistěhovalci z islámských zemí. Na řešení problémů jsem šla demokratikcy, jak mne to učili na školách, vysvětlovala, organizovala, přesvědčovala. Ze stran žen jsem sklidila naprostý nezájem, mužští patriarchové se většinou ani nesnažili potlačit své arogantní pohrdání tou "ženskou", která se nad ně "nadřazuje" a chce je poučovat. Jeden můj přítel, také sociální pedagog, prosazoval tézi, že v tomto povolání by se mělo nejpozději každých pět let pauzovat, jinak se jeden každý musí stát rasistou. A já se opět ptám, je moje potlačovaná, nechtěně vzniklá neúcta a odpor k většině mužských muslimských despotů, jak jsem je při své práci byla donucena zažít, už rasismus? Je odsouzení, i když oprávněné, společností, kde "se lidé k sobě chovají jako bestie", jak to pojmenoval bikup z pakistánského Pandžábu, vlastně už rasismus, nepřípustný rasismus? Nenacházím pro sebe uspokojující odpověd.

Dříve, na svých cestách Asií a jinde, byly pro mne tyto úkazy částí turistické exotiky. Když před 25 lety v dalekém a "romantickém" Kurdistánu za mne jeden místní paša mému příteli nabízel 40.000 tureckých lir, tak nás to pobavilo, polekalo, (hned jsme jeli dál), ale nás se to netýkalo, zde jsem necítila ani pobouření, jak tam tak se svými třemi ženami seděl, ani pohrdání, byla to úplně jiná planeta, nebyl zde ani jeden styčný bod. Jen lechtivé dobrodružství. Dnes máme globalizaci a tu "kurdskou romantiku" přede dveřmi. Ted mne už vraždy na muslimských ženách pobuřují, ale zase jen tak z nadhledu, mne se to ještě pořád přímo netýká.

Dnes cítím uspokojení, když vidím turecká děvčata, modně naparáděná, za pokladnami v obchodních domech, dříve pobíhaly jen s kýblem a hadry. Je to už rasismus, když si při pohledu na ně říkám, "fajn, že zde už stojí", (zatrnu, jak je ještě blízko ke slůvku - smí), a když se přistihnu, jak nechávám paní na veřejné toiletě větší spropitné, protože je z Afriky, a tak pěkně pucuje?

Tak pro sebe mohu jen věřit, že nejsem rasistka, že jsem jen zcela obyčejná ženská, která se ještě stále diví, jak se vše mění.