Pivo bez cigárka a hospoda bez čmoudu?

Nepředstavitelné pro každého poctivého pivaře, nebot pivo bez cigarety je jako polívka bez soli. A tahle nesolená polívka se stává v německých hospodách neodvratnou skutečností. Dlouho očekávaný a obávaný zákaz kouření v restauracích, hospodách, putykách a knajpách, prostě všude, kde se dá v příjemném modravém a pivním oparu popíjet, je tady. A jak je to v německých zemích zvykem, tohle nařízení je důkladně promyšlené, důsledné, bez jakýchkoliv "ale" a "nýbrž", nepřipouští výjimky, nezná smilování. Kuřácké společenství nejprve ztuhlo, zavylo a vzápětí přešlo do protiútoku.

Už dlouho pozoruji, že se v Německu na veřejnosti kouří nyní daleko méně než dříve. V posledních letech bylo zdejší nekouřící člověčenstvo ke svým "ještě" kouřícím spoluobčanům dosti kruté, mluví se dokonce o militantních nekuřácích. Jinak tomu bylo před nedávnem, v těch chaotických 70.-80. letech, kdy se schůzovalo, diskutovalo, pilo a jedlo v tak začmouzených místnostech a hospodách, že člověk druhý den chraptěl, at kouřil nebo ne. Nechtěla bych vidět svoje černé plíce, třebaže už řadu let nekouřím. Ale to patřilo neodmyslitelně k té době, bylo to znamení naší revolty, a ti nejzavilejší buřiči na znamení jejich opovržení buržousty a jinými spořádanými občany, se nedotkli normálních cigaret, nýbrž pyšně před sebe kladli váčky s tabákem, a my ostatní, ještě ne tak kovaní v rituálech popíračů měštáckých zvyků, se závistí a obdivem sledovali jejich rutinované balení tlustých páchnoucích válečků. To byly ještě doby! Nikoho by bývalo ani ve snu nenapadlo se proti tomu penetrantnímu smradu ozvat, neřkuli žádat zákaz. Když se nějaký zdravotní "fanatik" pokusil protestovat, byl zaručeně opovržlivě přeslechnut, panebože, takovej omezenej balík!

Ale časy se mění a my s nimi, místo rebelování a revolucionování přišlo zelené hnutí, zdravý život místo toho nezdravě revolučního, biozelenina, bavlna a čajovny. Kuřáků ubývalo, zůstali jen ti nejodolnější, se kterými nehly žádné trendy, pro ně bylo žváro vždy jen žváro, nanejvýš ho mohlo doplnit dobré pivčo. A právě tit jsou tím zákazem nejvíce POSTIŽENÍ, ti trpící, ti zoufalci, kteří hledají, jak z té proklatě nepříjemné situace udělat situaci snesitelnou. A pochopitelně - s nimi si zoufají všichni hospodští a putykáři, stejně jako majitelé "lepších" podniků, všichni sedí ve stejné bryndě, a všem hoří hlava, jak tuto zapeklitou věc vyřešit, jak uchlácholit hosty. Jak vykouzlit z jedné hospody dvě, a dobře oddělené, jak to vyřešit, aby se nikdo necítil vystrčený, ukřivděný.

Zákon přišel poněkud urychleně, nikdo nebyl dobře připraven, mnohé podmínky nejsou jednoznačně formulovány. Spokojen není ani úřad pro veřejný pořádek, ani gastronomové, nejméně hosté. Není naprosto jasné, jak si to úřady představují s tím "dělením", proč má být pokutován jen hulící host, ne hostinský? Naproti tomu tvrdí odpovědní činitelé, že se naopak ponechalo hodně vzduchu, aby se lokály mohly na změny dobře připravit a měly čas najít vhodné řešení.

To "vhodné" řešení se všude horečně hledá, a čas-nečas, jak se ukázalo, je to ve většině případů věc nemožná. Jednou smrtí se musí umřít. A zdá se, že ti k smrti odsouzení jsou kuřáci. Jenom ve svých oblíbených hospodách a restauracích jsem pozorovala, musím přiznat, částečně pobaveně, jaké absurdní pokusy a nápady se zrodily v hlavách hospodských a jejich hostů. Fantazii se meze nekladly. Na internetu se objevil návrh, postavit v lokále skleněné stěny, aby se ti uctivatelé modrého dýmu necítili jako vyhnanci. V irské pivnici za rohem se několik dní snažil stolařský mistr s majitelem vykouzlit z jedné protáhlé pivnice dvě maličké místnůstky, ale at to vymýšleli a promýšleli jakkoliv, zpocení a zoufalí, nevedlo to k ničemu. Nakonec postavili dva malé stolečky s popelníky před hospodu. Je léto, ted je to OK, dále se uvidí. Tak asi uvažuje většina hospod a podniků, protože se takovéhle "dětské" stolečky, zvané "Katzentischen" objevily před všemi hospodami a hospůdkami, i tam, kde to vlastně šíře chodníků nedovolovala, a jejíž popíjející a bánící návštěvníci by se určitě nikdy dobrovolně neposadili na oči kolemjdoucích. Na světlo boží vylezly postavy a originály, o kterých bych v životě neřekla, že se pohybují v mém sousedství. V jedné ponuré pivnici se postavil pro takové zatvrdlé kuřáky uprostřed knajpy stan, a bylo po problému, bohužel ne na dlouho.

Nejhůře to postihlo malé knajpy, ty putyčky s dlouhým barem a několika málo stolky, navštěvované skoro výlučně skupinou starších Štamgastů, pro které je už léta letoucí tahle hospoda a tohle štokrdle u pultu druhej, nebo taky jedinej obývák. "To je obrovskej podraz a omezení mejch osobních práv", rozčiloval se Albert(67) v jedné takové ponuré pivnici, schované mezi kolejemi jedné stanice metra. Jeho soused dodává smutně: "Doma kouřit nesmím, co mi zbejvá". I v tomto deprimujícím koutě, vedle kolejí, byl knajpák nucen pomocí třech kýblů s umělými stromky vyčarovat pro své dýmající staříky něco jako zahrádku. Ti ale zarytě sedí na svých štokrdletech u baru a remcají:"Tam ven si nesednu, ta sedím jak ve výkladě." Podobně smýšlejí i jiné malé pivnice, odkázané na své "bafčící", většinou starší štamgasty. Mnoho z nich zákaz zatím prostě ignoruje, jiní se podřidili a jejich lokály se vyprázdnily. "To se mělo nechat rozhodnou jednotlivé podniky, prohlásil rezolutně jeden z nich.

Stejně to posuzují i další hostinští. Podle jejich mínění není tento zákon nic jiného, než porušení občanské svéprávnosti a svobody rozhodování jejich hostů. V Baden-Württembergu již organizují postižení hospodští společnou žalobu proti státu. "DEHOGA", ofiziální orgán hotelů a gastronomických podniků, stojí plně za požadavky gastronomů. Jeho funkcionáři uvažují rovněž o možnosti žaloby. Argumentují - hostince jsou privátně vedené podniky, "o jejichž návštěvě může každý svobodně rozhodovat". Nejlepší řešení - přestat kouřit.

Nerealistické? To vědí všichni, tak se už začínají plánovat "zimní" řešení. Kde je to finančně možné, tam se pořizují jakés takés přístřešky, ti movitější uvažují dokonce o nějakém způsobu zahřívání. Zbytek doufá na zázrak nebo, že se na vše nějak pozapomene. Ale chyba lávky, v této zemi korektnosti, kde se vše provede beze zbytků a důkladně, nikdo nemůže doufat, že se snad ostří a hrany těchto ustanovení a výnosů časem otupí, okulatí a přizpůsobí dané situaci. Všude jinde, ale ne zde.

Jak to běží jinde? V Dánsku se hulí i nadále podle chuti, v Itálii se po první euforii zákaz smrštil na jednotlivé "nekuřácké" barové stoličky, v Londýně sežmoulal za jásotu publika kytarista Keith Richard na protest svého špačka, to jen pro srovnání. Zato v Německu brojí nekuřácké pluky i proti poslední enklávě svobody modrého dýmu, a vyžadují - "bylo by žádoucí moci pojíst bez kouře i v pivních zahrádkách". Proto se zde musí každý zákaz a příkaz brát s trochou obavy. Zde existuje tzv. sociální kontrola zatraceně důkladně, a často vlezle. Sama nekouřím, ale už ted mi nabíhá husí kůže, když pomyslím, kolik udání a oznámení bude putovat na úřady, kolik sebejmenovaných "ochránců" veřejného zdraví se vyrojí tam, kde je nikdo neočekává. O je, obávám se, že se objeví něco jako opatrnost a nedůvěra i mezi těmi dlouholetýmí štamgasty. Pro hospodské v Česku by nebylo na škodu se ve svých lokálech poohlédnout, kam by se vešel takový "kuřácký" stan.