a vyvolal nejprve zděšení pobouřenou diskuzi o svobodě umění, o umění jako takovém, o právech spisovatele-umělce zpracovat ve svých dílech vlastní zkušenosti a prožitky. Jedná se o poslední dílo německého autora židovského původu, Maxe Billera "Esra", ve kterám líčí komplikovaný milostný vztah mezi hlavní hrdinkou Esrou a Adamem, a mezi Esrou a její matkou Lale. Kniha je psána vlastní formou a uvádí zřejmě některé tak osobní detaily ze spisovatelova již skončeného poměru k jedné, v Německu poměrně, známé turecké herečky a její matky, že tyto dámy podaly již 2003 žalobu pro porušení osobních práv.
Přesto, že spisovatel Max Biller již v úvodu svého románu zdůraznuje naprostou fiktivnost jeho děje a osob, byla kniha už při první žalobě v roce 2003 civilním soudem zakázána. Nakladatelství Kiepenheuer & Witsch, u něhož jeho knihy vycházejí, se obrátil na Nejvyšší ústavní soud - a prohrál.
Jako vždy, když se páří soudy s uměním může z toho vzejít jen tragikomedie. Přesně tak se stalo. Jenže pro svobodu slova a umění je to spíše tragedie. Po velmi komplikovaných, německy zabstraknělých, pro normálního smrtelníka naprosto nesrozumitelných vývodech, se vylíhlo absurdní, neúnosné soudní usnesení a zákaz.
Soudci přiznali autorům a nakladatelům - že, když "se vezme v úvahu zvláštnost uměleckého díla" existuje určitá fiktivnost literárního textu a autor smí ve svých románech samozdřejmě používat přiklady ze života. Jenže hned bylo poukázáno na ožehavost a možné problémy tohoto uměleckého postupu, totiž - čím více se skutečný vzor tomu literárnímu přiblíží, tím větší je nebezpečí zranění osobních práv.
Kde je hranice mezi tou "uměleckou nekutečností" a člověčím prožitkem, to bude zřejmě přenecháno každému jednotlivému čtenáří, a každý se může, bude-li na pochybách, má-li se v tom či onom románě cítit "osobně" odhalen, popsán a poznán, obrátit na pány soudní, oni už tu "hranici" dovolené nebo překročené pomyslnosti pro něj určí.
Je to taková absurdita, kdyby to nebylo tak smutné a hlavně nebezpečné. Svoboda umění je nesmírně důležitá a smí být omezena jen v dokázaných případech urážlivého nactiutrhání a těžkého porušení osobní svobody. Zákazy publikací a hrozby kritickým autorům proslavily neblaze komunistické režimy, v poslední době také islámské státy. To by rozhodně nebylo dobré sousedství pro německou demokracii.
Max Biller je všechno jiné než pohodlný spisovatel. Jeho knihy vychází také česky, má hlavně k Praze, kde do svých 12 let s rodiči, kteří uprchli z Ruska před pogromy, žil. Jeho matka žije dodnes střídavě v Praze a Hamburgu. V Německu se na něj někteří kolegové dívají "přes prsty", v příliš živé paměti je doposud jeho bouřlivé vystoupení na sjezdu Evangelické akademie v Tutzingu, kde označil celý ten spisovatelský cech za provinční, ochablou a bezvýraznou bandu. Byla to hlavně jeho kritická kniha o malých a větších pokryteckých hloupostech a přetvářkách v jeho druhé vlasti - v Německu, "Deutschbuch", která mu jedním rázem získala popularitu. Ne vždycky přátelskou. Což ho nikdy neodradilo. Doufejme, že ho ani tenhle soudní zákaz jeho poslední knihy neodradí.
Jeho nakladatelství se obává velmi závažných následků tohoto zahanbujícího rozsudku. Nakladatel Helge Malchow míní: "Zákaz takové knihy a odůvodnění, která pro něj rozsudek uvádí, ohrožuje dle mého mínění také produkty dalších autorů. Všímám si již nyni, že autoři už během psaní mají v hlavě možné juristické nésledky. To se mi zdá pro literaturu sudové. Tam by měly platit estetické nikoliv právniské, politické, psychologické a jiné. "
