Úderem dvanácté museli v dalších osmi německých zemích i ti nejtvrdší kuřáci zatípnout svoji poslední v teple a pohodlí vykouřenou cigaretku a nejpozději v červenci bude celá země jeden nekuřácký, zdravý ráj. A co s těmi "nenapravitelnými" ctitely modravého oparu? Ti si nezoufají, podle daných možností, charakteru a vynalézavosti si bud našli maličké, ale kuřácké koutečky, nebo se šikují k formálnímu odboji dle právních norem, a ti nejodvážnější se cvičí v občanské neposlušnosti. Modrý dým se vytratil, ale neztratil.
Tenhle rok vstoupí do dějin jako "Rok boje za čisté ovzduší", a to nejen v zemích německých. Do boje proti kuřákům vytáhla nejen celá Evropa, ale dokonce i země tabáku -Turecko- zahájila protikuřáckou kampan. Jestli budou postiženi i vodní dýmkaři není ještě jasno. Ministerský předseda Tayyip Erdogan je přesvědčený nekuřák, v tureckém parlamentu panuje již dlouho zákaz kouření. Dnes kouří v zemi 50% mužů a 16% žen. Připravovaný zákon je, jako již v Německu a Francii, vyobcuje nejen ze všech veřejných, sportovních a gastronomických zařízení, ale i z těch tradičně "chlapsky" zahulených tureckých kaváren. A světe div se - 98% občanů tento zákaz schvaluje, i když, nebo snad právě proto, je tento v rozporu se zažitou představou - cigareta dodává mužnosti. Mimo jiné bude trestán prodej cigaret mladistvím pod 18 let a drastický zvýšena dan z tabáku.
Mnozí v Turecku snad ani nevědí, že právě jejich země byla absolutním průkopníkem v boji proti kouření. Pro nás Čechy to zjistil a popsal Jan Neruda ve svých "Obrázcích z ciziny" již před více než sto lety. V Cařihradě, píše, se často kouření zapovídalo, dokonce za sultána Osmana II., (1603-1622), bylo kouření trestáno smrtí. Přes všechny zákazy -" ... v Cařihradě trvá vůbec každý příkaz jen do třetího dne, čtvrtého si ho nikdo víc nevšimne. Nyní má každý muž čibuk v ústech, každá ženská a každý klučík cigaretu...". Tolik Jan Neruda, ono se uvidí, co se změnilo.
A Francie? Pro tento národ byla odjakživa cigareta a moravoučký dým, který tak dobře stimuloval k diskuzím a debatám, spojena s intelektualitou, s bohémstvím a kulturní avantgardou. Jean-Paul Sartre, Simone Beauvoir v proslulé Café de Flore snad nikdo nikdy bez cigarety neviděl. A ten titánský representant francouzské kultury dvacátého století, André Malraux - bez cigarety nemyslitelný. Ti a mnoho ostatních se jistě obrací v hrobech. A dnes? Tlačit se v zakouřených kavárničkách a bistrech, vypadnout domu, a přece se cítit jako doma, ten potlach se sousedy hned tam za rohem v "mém" tabac-baru nemůže nahradit žádná televize, ani internet. Pro mnohé zároven s cigaretou zmizí z "jejich" bistra to útulné důvěrné ovzduší, a tím také vlastně i chut tam zajít na kus řeči. Každopádně panuje hlavně na provincii mezi šenkýři malých podničků velká nejista a obavy z budoucnosti.
V Německu panuje hlavně zmatek. S tou proslule německou důkladností vypracoval každý kraj "svůj" vlastní systém vyjímek ze zákazu, takových pelíšků pro kuřáky, které jim mají pomoci zvládnout tvrdou realitu nekuřácké společnosti. Po počáteční hrůze a obav o tu milovanou cigaretku se najednou objevila spousta zadních dvířek. Člověk se jen v té spleti zákazů a povolení musí vyznat. Jak se říká - výjimka se stala pravidlem. Nejneúprosnější jsou Bavoráci, zde je zakázáno kouřit dokonce i v létě ve vzdušných pivních hangárech. Jiné kraje nejsou tak nelítosné. Saarland třeba dovoluje kouřit v malých hospůdkách s jednou místností, Thuringen chce zavést prvá omezení až v červenci. Tak bychom mohli pokračovat, co kraj, to jiné řešení.
Snad ta nejlepší zadní dvířka jsou tzv. uzavřené společnosti, kde se může hulit bez zábran. Takové seskupení může mít mnoho tváří, od kuřáckých klubů, přes nějaké folklorní tanečky, až po kuželkáře. Takže se dá očekávat, že v zemi opět ožije polozapomenutá lidová kultura a zvyky, aspon na papíře a do hospod se bude chodit s klubovou legitkou.
Zatím jsem mohla pozorovat, že v mnoha hospodách, vyjímka nevyjímka, se ti nejotřelejší už otřepali a zotavili z prvního šoku, nenápadně si v temnějších koutcích pokuřují, nikdo si jich valně nevšímá. Jinde, hlavně v malých výčepech se kouří neskrytě. V této prosincové psí zimě nemá žádný slušný hospodský to srdce vyhnat své štamgasty do mrazu. Můj oblíbený irský pub, který před pár měsíci dokonce v tisku referoval o svých stavebních plánech, jak šenk rozdělit, to vzdal, a zcela otevřeně nabízí svým hostů popelníčky. A tam se teda bání! Vypadá to, že zapracovaly domorodé bubny a hospoda je tajnej tip pro všechny huliče v okolí. Ale nálada tam teda panuje přenáramná.
Nadšené ujištování ministryně zdravotnictví, že hospody bez kouře přilákají celé rodinky k útulnému posezení u piva, se nesplnily. Kde zůstávají ti doposud utiskovaní nekuřáci nikdo neví. (Aby nedošlo k omylu, jsem už 30 let nekuřák, chodit do více nebo méně zakouřených podniků bylo jen a jen moje rozhodnutí.)
Postižení, hlavně provozovatelé malých lokálů, se začínají organizovat. Spolek "Schall und Rauch" ve Frankfurtu žádá diferencovanější předpisy, které by silněji braly v úvahu situaci malých podniků. V lokálech s jednou místností musí mít hospodský právo sám a podle své klientely rozhodnout, jestli se bude kouřit nebo ne. 90% jejich hostů jsou kuřáci. Toto řešení by jistě mnohé zachránilo před finančním disastrem. Takže je vidět, celá ta záležitost je dialektického rázu, nic není konečné.
