Jak se na to dívají v Česku

Před dlouhou dobou jsem pro svobodu slova opustila zemi, a nyní, s rostoucím údivem nestačím sledovat, jak rychle se v této zemi kultura disputace rozvíjí. Hlavně blogová krajina je velmi pestrá, a zde se dá také nejlépe sledovat, jak se v diskuzích časem prosazovala mnohostrannost pohledu a akceptanz jiných názorů. Bohudík, už jen velmi zřídka na mne z nějakého příspěvku zavane dech komunismu.

Spíš se ještě tu a tam objeví malý Švejk, nebo si občas někde postěžuje takový maličký ublížený človíček, ale hned se najde někdo, kdo tavýmhle vypere pořádně hlavu. Zdá se, že ten zapšklý a opatrnický způsob žití přežívá pouze v českém filmu, a dá se jen doufat, že i Hřebejk a jiní konečně najdou zajímavější téma z nového nesocialistického života než toho "malého Čecháčka" a jeho konzumaci piva, a že objeví tu překvapující mladou generaci, která je víc doma v internetu než v hospodě na rohu. (Aby nedošlo k omylu, nic proti hospodám nemám, a těm na rohu už vůbec ne, byla bych ráda, kdyby jedna taková byla na MÉM rohu!)

Evropou kráčí neúprosná globalizace, vzdálenosti se krátí, vzhled měst se standartizuje, zboží v krámech se sobě podobá jako vejce vejci, Lidl, Schlecker a Co. nás zdomácnují kdekoliv. A tak se stává, že když nyní přijedu do svého rodného města, nevracím se do své minulosti. Není to už město mého mládí, ale zase to není žádné cizí město, přijela jsem prostě z jednoho evropského města do druhého, jenom kousek dál na východ. To je jen ten první pohled, a ten, jak je známo, často klame. Zaplatpambů, i ta nejširší konzumní globalizace nestačila setřít rozdíly mezi národy, Evropa se jednotí, hranice mizí, ale národy a nárůdky s jejich slabostmi, chybami a různými problémy zůstaly. EU mnohé zjednodušila, ale na druhé straně se zase objevily nové problémy a strachy. Hlavně ty malé "staronové" státy mají obavy o svou novou, vytouženou samostnost.

Pro mne bylo velkým překvapením, když jsem zjistila, kolik nedořešených otázek mezi Čechy a Němci dodnes existuje, jak to pod povrchem i dnes vře. Takže Sudety jsou ještě stále to téma, které v Česku dokáže rozhýbat mladé i staré. Během těch let, které jsem prožila v levé německé kultuře jsem se pracně naučila rozlišovat a připustit i existenci jiných názorů a pohledů, (což mi bylo, jako vydrezurované odrostence toho kolektivního socialistického myšlení a smýšlení, naprosto cizí). A pak jsem ke své hrůze musela zjistit, že když šlo do tuhého a v Čechách se rozjela diskuze a Postoloprtech a tamějšich a jiných masakrech na německých civilistech, moje nacvičená tolerance zalezla do posledního koutečku mé soudnosti, a nahoru se drala ta komunisty nadrilovaná nenávist proti těm "revanšistům". Musela jsem se velmi krotit, abych se nepřidala k "zdravému mínění lidu", a také s populistickým zadostiučiněním neprohlásila - ono jim to patřilo, oni začali válku. Český spisovatel Gabriel Laub kdysi během své emigrace v Německu prohlásil, že je potřeba aspon 10 let demokracie, aby byl člověk schopen kriticky myslet. To nestaří, schopnost kriticky uvažovat nespadne nikomu z nebe - každý musí tvrdě na sobě pracovat.

A právě tento proces zkusit se dívat přes ten příslovečný okraj vlastního hrnce, snažit se problém posuzovat ve všech aspektech jsem mohla dobře pozorovat při diskuzích o odsunu. Jistě, byl to kolotoč emocí, starých strachů a křivd, nesprávných informací a zajetých studenoválečných názorů - ale překvapivě tu zazněly také hlasy, pokoušející se najít tu nezaujatou, (pokud to toto téma dovolí), pravdu, zjistit, co se tenkrát vlastně v Postoloprtech, v Brně a jinde dělo. Když jsem četla o těchto mladých, skoro jsem se zastyděla, že je ve mně, po tolika letech pozitivních zkušeností s demokracií v Německu, ještě tolik staré škváry.

Německo-český vztah zůstává i nadále poněkud ožehavým tématem, myslím pro obě strany. Ale ještě ožehavější je další problém, který, jak pozoruji, hýbe českou komunitou. Romové. Doposud se to týkalo jen východní Evropy, západ to moc, až na občasné poznámky o rasismu a těžkém situaci Romů v Čechách a na Slovensku, moc nezajímalo. Po otevření hranic a přesunu mnoha romských klanů za pohodlnějčím životem na západě, začíná i EU chápat, že je to problém celoevropský, a jak se dal slyšet italský premiér Prodi, problém pořádně zapeklitý. Je velmi zajímavé, jak pragmaticky probíhá diskuze, jak čelit romské realitě v Česku, na rozdíl od nereallistických řešení, které navrhují např. němečtí politici v prípadě Romu v Kielu. Na rozdíl od Česka, kde se politici odvažují k nepopulárním krokům a problémy se už tak nezkrášlují a začínají se veřejně diskutovat, jiní, třeba Italoví se brání proti přílivu Romů bez diskuze, vehementně a neomylně.

Dalo by se jistě dál pokračovat s problémy, které hýbou zemí. Některé jsou specificky české, jako ti mordující řidiči na dálnicích, jiné jsou ještě spíše záležitostí "starých" Evropanů, jako islamismus, jenže také tyto problémy vbrzku překročí hranice. Ve všech diskuzích, které jsem četla nebo vedla, jsem často pozorovala, řekla bych opatrně, "český" přístup k věci. Tentokrát míněno pozitivně. Argumentace byla většinou pragmatická, realistická, bez abstraktního zamlžování. Při německých diskuzích se často stává, že se problémový objekt v moři dobře míněných vědeckých a pseudovědeckých, těžkostravitelných udůvodnění a pouček ztratí z dohledu. A tak se mi často stává, že se mně teprve po přečtení Dnes nebo Lidovek mnohá komplikovaná situace zjednoduší. Je to vždy velmi osvěžující, vidět věci z úhlu malého národa, a ne přes rastr silného státu. Člověk je blíž lidské skutečnost.

Takže mám dojem, že Česko má první lekce demokracie úspěšně za sebou.