Mám úžasnou tchýni. Jmenuje se Giuseppina, ale všichni jí říkají Pippa. Ačkoliv ji na jaře už bude 75 let, je to nezdolná Italka, s jižanskou náturou, která ještě před dvěma lety drandila na motorce po ulicích zdejšího městečka. Řídítka obložená nákupními taškami a helmou. Helmu na nich měla zavěšenou neustále, sloužila jen k tomu, aby mohla případnému policistovi vysvětlit, že už je stará, sklerotická bába a že si ji zapomněla nasadit. Když vyjela do ulic na staré motorce značky Ciao Ciao, volali známí mému muži do práce, že ohrožuje účastníky dopravního provozu i sebe, jednou tam, podruhé jinde.
A tato zlatá Pippa je navíc výborná kuchařka starého poctivého ražení, která se kuchařskému uměné naučila od své maminky a babičky a přinesla si jej před 40 lety z městečka pod Vesuvem do Toskánska. Absolutně neuznává žádný pokrok v kuchyni, myčku na nádobí naprosto ignoruje, mnou darovaná varná konvice skončila v první popelnici v okamžiku, kdy v ní můj muž uvařil mléko a vubec nač jsou vlastně dobré všechny ty mašinky, není přece nad to, když si uděláte všechno doma, poctivě a vlastníma rukama. Má doma jen nezbytný počet starých hrnců a pánví, z kterých ovšem vycházejí ty nejúžasnější vůně a pokrmy, na které už nikdy nezapomentete. Její neapolsko-toskánská kuchyně je proslavená široko daleko.
Jeden z mnoha jejich pokrmů, který jsem si zamilovala od první chvíle, vlastně od prvnho kousnutí, jsou její plněné papriky. Každý rok, když přijde jejich čas, jsou denní součástí našeho jídelníčku a já vlastně už ani nechci jíst plněné papriky jinak. Pippa se mi směje a říká: Ale vždyť to je recept pro chudé, takhle se plnívaly papriky v těch nejchudších rodinách na jihu Itálie. Jenomže Pippa tento recept dotáhla k dokonalosti, papriky jsou naplněné samými dobrotami, takže o receptu pro chudé dnes nemůže být ani řeči.
Připravuje je tedy takto:
Namočí starý bílý chleba ve vodě, vymačká a do vzniklé hmoty zamíchá na jemno nakrájené ančovičky nebo už hotovou pastu z ančoviček. Pak tam přihodí kapari, malé kousíčky osmaženého lilku, kousky černých oliv, trochu osolí a nakonec přidá hrst piniových oříšků. Vybere pěkné, červené papriky, ne moc velké, spíš měnší, odřízně vršek a naplní je nádivkou. Narovná do pekáčku s trochou olivového oleje a nechá zapéct. V troubě se pak všechna ta sladká šťáva z paprik vsákne do nádivky. Jednoduché, rychlé a úžasně dobré. Dají se jíst teplé i studené, jen tak samotné či se salátem, anebo i jako příloha k masu.
Pepinka je zkrátka jednička. Máte-li chuť, vyzkoušejte to taky.
