Jak se (ne)hubne v Itálii

Zhubnout v Itálii? Pro mě naprosto neřešitelný problém. Já vždycky zhubnu jen v Česku. Teď zrovna jsem se vrátila a známí Italové si mě se zájmem prohlíželi a ptali se mě, jak je možné, že mě tak krátký pobyt doma změnil.

Na otázku, kolik jsi zhubla odpovídám, že vlastně ani nevím. Ale určitě něco ano, protože kalhoty jsou mi volné. Nevím, jestli je to tím, že když jsem doma, tak se v jídle odbývám, protože chci stihnout spoustu věcí za ten krátký čas, nebo je to jídlo, kterým se odbývám, bez zbytečných kalorií.

Pobyt doma mi zkrátka svědčí. Dokonce i můj muž si mě vždycky podezřele prohlíží a začíná mít trapné dotazy, čím to je, že se vracím vždy tak nabitá pozitivní energií. Je ovšem pravda, že tentokrát se mi vůbec nechtělo vracet zpět do Itálie. Ačkoliv miluji to své Toskánsko nadevše, nerada jsem opouštěla ten rozkvetlý moravský ráj a klidně bych si pobyt o pár dnů prodloužila.

Po návratu mi ale na mysl vyvstala otázka, jak to zařídit, aby se ta kila zase nevrátila a aby si navíc nepřivedla své další bratříčky a sestřičky. Uvědomila jsem si, že v Česku chodím každé ráno s pejskem na dlouhatánskou procházku, což mému tělu prospívá. I zavedla jsem podobný režim v Itálii. Psa tady sice nemám, ale venčím manžela. Každé ráno v sedm mu udělám snídani a než odjede do práce, odvezu ho autem (ano, už řídím) do cca 4km vzdáleného baru, na který je zvyklý a kde si musí nutně dát pořádné kafe (to ranní s mlékem se nepočítá), aby nezkolaboval a mohl pracovat cca do 10,00, kdy je třeba opět natankovat.

Poté ho zanechám svému osudu a vracím se zpět ty 4 kilometry po svých. Ranní slunce krásně hřeje a já mám po návratu blažený pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Můj ostravský soused pan prof. Rajko Doleček by ze mě měl určitě velkou radost. No jo, ale to bych se nesměla vracet přes město. Ze všech ranních barů a pekáren to voní široko daleko. Italové i zahraniční turisti sedí venku u stolečků, snídají a čtou noviny. Probouzí se ve mně touha udělat si stejnou ranní pohodu doma na terase a většinou neodolám a v pekárně si koupím ještě teplý naducaný a voňavý croissant, který si nechám přímo na místě naplnit spoustou vanilkového krému. S touto kořistí se pak vracím domů a veškeré spálené kalorie jdou vniveč. Prof. Rajko Doleček vztyčuje pohoršeně prst a já si toho dne slibuji, že na večeři už jenom salát. Většinou to dopadne tak, že zavolá tchýně, abychom se u ní stavili, že něco uvařila. To něco je samozřejmě kalorická bomba, které nelze odolat, navíc snězená až kolem deváté večer. A kila se znovu vrací a chechtají se mi za zády.

A o víkendech to není lepší. Můj muž musí mít v každém případě těstoviny. Nevím, co to má za úchylku, cpát se jimi každý boží den, ale musela jsem se s tím smířit. Má to ale i své výhody. Uvařit těstoviny s něčím je otázka asi 10 minut. Takže v době kolem poledne, kdy se v Česku již kouří ze všech hrnců, já se škrabu za uchem a přemýšlím, co k obědu. Základ je svařená osolená voda, která vesele bublá v hrnci až do příjezdu manžela. Poté se do ní hodí nějaká těstovina a vedle v rendlíku se udělá omáčka. Pětiminutovka a manžel je spokojen. No řekněte, není to bájo. Pak stačí dát na stůl jen nějaké sezonní ovoce a je to. Na otázku moji maminky, co dělám k obědu, tedy odpovídám: osolenou vodu. Zní to tak dietně.

Moje kamarádka Eva Rýznerová ve své knize o Itálii popisuje, že těstoviny jsou afrodiziakum, po kterém se hubne. Evi teda, já myslím, že důvod toho hubnutí bude někde jinde. Přiznej to.

Nemůžu si stěžovat, že bych měla málo pohybu, ačkoliv denně několik hodin sedím u počítače a řídím svoji cestovní agenturu, zbytek času věnuji různým pohybovým aktivitám. Problém tedy bude v jídle. Potřebovala bych nějakou příručku, jak se vyhnout italským dobrotám a jak posílit pevnou vůli.

Kdo krucinál tvrdí, že středomořská kuchyně je dietní ?