S festivalem v San Remu je to tak trochu jako s Berlusconim - nikdo ho nechce, ale všichni ho volí. Stejně tak je to i se sledovaností tohoto hudebního festivalu. Údajně nikoho nezajímá, ale všíchni se něj koukají.
Letošní motto Tutti cantano San Remo (Všichni zpívají San Remo) se na vás valí ze všech médií už měsíc, včetně tváří jejich hlavních protagonistů. Musím říct, že na letošní slavnostní zahájení jsem byla zvědavá hned z několika důvodů.
Především proto, že hlavním konferenciérem je velmi charismatický, vtipný i noblesní Toskánec Carlo Conti. A jako jeho pomocné konferenciérky byly vybrány dvě velmi populární italské zpěvačky, obě vítězky z minulých ročníků festivalu, Arisa a Emma. Byla jsem si totiž jistá, že obě holky si se svou novou rolí poradí s přirozenou elegancí, narozdíl od polonahých a polointeligentních krasavic bez mozku z minulých ročníků. Mé očekávání mě nezklamalo.
Hlavním důvodem, proč jsem se ale letos těšila na slavnostní zahájení festivalu, bylo společné vystoupení pěvecké dvojice, která se v Itálii už stala legendou. Al Bano a Romina Power. Po 24 letech spolu opět stanuli na prknech divadla Ariston v San Remu, aby i v pokročilém věku zazpívali jejich největší hity. Pamatujete? Felicitá, Ci sará, Sempre sempre, Sharazan a mnoho dalších, které i u nás už dávno zdomácněly.
Jejich životní příběh je fascinující, krásný i smutný zároveň. Hlasově velmi nadaný Albano Carrisi a krásná Američanka Romina Power spolu tvořili přes 20 let manželský i pěvecky úspěšný pár. Přivedli na svět 4 děti, z nichž bohužel nejstarší dcera v roce 1994 zmizela za neznámých okolností a vloni, po 20 letech neuspěšného pátrání, byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Tato tragická událost zasáhla i do jejich manželství, které bylo v roce 1999 rozvedeno. Al Bano šel pak svou cestou jako sólový zpěvák, který tak konečně mohl rozvinout své hlasové schopnosti, a které přiznejme si to, byl nucen mnoho let potlačovat, aby se přizpůsobil své pěvecky méně nadané partnerce. Na jednom z koncertů se Al Bano směle postavil po boku i takových pěveckých es jako Placido Domingo a José Carreras. Stačil se i znovu oženit, rozejít a mít další dvě děti.
Romina mnoho let nechtěla o svém bývalém manželovi ani slyšet a najednou z ničeho nic bác, vloni společný koncert a letos dojemné hostování na San Remu. Ani jejich pokročilý věk (Romina 61, Al Bano 73) nijak neovlivnil jejich pěvecký projev. A bylo to opravdu emocionální vystoupení.
Italové, pro které je láska společně s jídlem na prvním místě v životě, vytvořili v sále jiskřivou atmosféru. Jedno oko nezůstalo suché. Letmé dotyky, pohlazení, na sebe upřené pohledy obou protagonistů jenom podporovaly touhu publika po happy endu.
A když Carlo Conti vyzval dvojici k polibku, diváci začali bouřlivě tleskat a křičet bacio bacio, čili pusu, pusu. Oba tím byli zaskočeni a skoro se červenali. Z dvojice konzervativnější Al Bano podoknul, že něco takového musí nejdřív promyslet, protože pokaždé, když v životě dal pusu nějaké ženě, narodilo se mu dítě , nicméně k nesmělému a v podstatě symbolickému polibku nakonec přecejen došlo, i když to nebylo úplně to, co divák očekával. Otevřený konec této romance podněcuje ale představivost, otvírá polemiky a vyvolává dohady. Vrátí se k sobě nebo nevrátí? Budou spolu ještě zpívat nebo nebudou? Milují se nebo nemilují? Kdo ví, jaká je čeká budoucnost. To ukáže teprve čas.
Jak už jsem v některém jiném blogu psala, mám ráda pohádky. A tohle je jedna z nich. Tak viva San Remo, které už bylo svědkem tolika milostných a pohádkových příběhů.
Vždyť přece "Felicitá è tenersi per mano andare lontano la felicità....."
