Rotsee 2011. Třetí světový pohár ve veslování. Pátá největší regata vůbec, druhý nejvyšší počet národů atd. Regata, na které nikdo nechyběl a my mezi nimi. Jak to dopadlo?
Mistrovství ČR
Cesta do Lucernu (městečko, ve kterém se pravidelně všichni veslaři začátkem července utkávají) vedla přes víkendové závody v Račicích. Získala jsem desátý titul mistryně ČR na lehkovážném skifu v rekordním čase a s Denisou jsme přidaly cenné vítězství v lehkovážném dvojskifu - naší olympijské disciplíně. Náš závod byl prý závodem víkendu. Proč takové drama? Protože jsme závodily oproti dalšímu dvojskifu, který nás předjel na světovém poháru v Mnichově a počítal s tím, že cesta na Mistrovství světa je volná. Posledním krokem pro kvalifikaci byl právě Lucern. Týden do závodů v Lucernu jsme vedly 1:0 na přímé souboje (v Mnichově jsme na sebe nezávodily).
Rozjížďky
Páteční nalosování do závodů nám předem určilo styl, jakým budeme závodit. V rozjížďce jsme se měly potkat s druhým českým dvojskifem s tím, že pouze první loď postupovala přímo de semifinále. V jízdě jsme měly rychlou loď z USA, která předcházející světový pohár vyhrála. Naše šance na vítězství se ztenčily, proto jsme pouze potřebovaly porazit druhý český dvojskif, ale zároveň ušetřit co nejvíc sil na odpolední opravné jízdy. Povedlo se. 2:0 na přímé souboje v náš prospěch.
Opravné jízdy
O šest hodin později jsme znovu stály na startu. Ve čtvrté jízdě jsme měly Němky, Holanďanky a Maďarky. Věřily jsme si na Němky, proto jsme vyzkoušely novou strategii, která se nám moc nepovedla, ale za pokus to stálo. Dojely jsme až třetí, což bohužel znamenalo boj o 13.-18. místo celkového pořadí. Byla to škoda, protože jsme poprvé mohly být mezi 12 nejlepšími, ale nastupující nachlazení a kašel se u mě začal pořádně ozývat.
Poslední závod
Ráno jsme se čtyři kilometry rozveslovaly na vodě, posnídaly, převlékly do suchého oblečení a čekaly jsme na vážení, které probíhá dvě hodiny před závodem. Každá ženská posádka musí mít průměrnou váhu 57kg. Já jsem přes noc ztratila přes 1,5kg (mám rychlý metabolismus), proto jsem ráno do sebe "cpala" potřebnou energii. Trochu se na mě začínalo projevovat nachlazení, ale nenechala jsem se tím psychicky ovlivnit. Nebyl čas se litovat tím, proč zrovna já?
Po oficiálním zvážení jsem do sebe lila teplý čaj s medem, abych ulevila dusivému kašli a v hlavě jsem si připravovala závodní strategii, kterou s Denisou máme natrénovanou již USA. Na závod jsem se neskutečně těšila, protože jsem věděla, že můžeme předjet velmi dobré soupeřky. Závodily jsme proti druhému českému dvojskifu, Rakušankám, Irkám, Švýcarkám a Norkám. Irky se v loňském roce pohybovaly okolo 6. místa na světě a Rakušanky se letos pohybovaly okolo 7. až 9. místa.
Hodinu před startem jsme se šly rozběhat a zacvičily si dynamické cviky na nabuzení. 35 minut před startem závodu jsme seděly v naší lodi a rozveslovávaly se na start. Po dvaceti minutách rozveslování jsme zajely do stínu, abych se mohla vyzvracet. Nachlazení se začalo zhoršovat, ale zachovávala jsem chladnou hlavu. Denise jsem řekla, že je to "forma," aby nebyla vystrašená.
Čas 11:42. Jsme zavěšené ve startovních blocích a připravené odstartovat. Rozhodčí přečetl jména startujících lodí a nakonec řekl: "Attention!" Po několika vteřinách se světla semaforu změnila z červené na zelenou a my vyrazily vpřed. První část závodu se vydařila! Udržely jsme se se závodním polem a po 300 metrech jsme byly na úrovni ostatních. Start byl pro nás problémovým hlavně v Mnichově, ale od té doby jsme se o 4-5 vteřin zrychlily. Okolo 500-600 metrů jsme ze startovního sprintu přešly do dráhového tempa a soustředily se na kvalitní, dlouhé tempo. Loď klouzala po klidné hladině a ostatní soupeřky postupně odpodávaly. Okolo 1000m jsme nenápadně přidaly a dotahovaly se na vedoucí Rakušanky.
750 metrů do cíle. Hlavou mi probleskl brutální trénink v Craftsbury: 3x 750m naplno. Po tomto tréninku jsem nebyla schopna si dojít na jídlo a jen jsem seděla na lavičce a mrtvolně se dívala před sebe. Larry říkal, že pokud přežijeme tento trénink, nic nás nezastaví. A byla to pravda. Chybělo nám 750 metrů do cíle a sil bylo na rozdávání. 500 metrů do cíle. Jsme na úrovni Rakušanek a bojujeme o první místo! Chybí posledních 250 metrů. Necelá minuta závodu. Sprintujeme do cílové čáry, ale o kousek nás Rakušanky předjíždějí. 0,24 vteřiny je rozdíl v cíli. Udělaly jsme obrovský skok za posledních šest týdnů a do posledních temp jsme s nimi závodily!
Věřím, že je to naposled, co nás předjely. My jsme na výkonnostním vzestupu, zatímco Rakušanky začínají odpadávat, tak jako několik dalších posádek, které měly velmi dobrý vstup do sezóny, ale najednou se začínají vytrácet. Plus na závěr to je 3:0 pro nás ve vzájemných soubojích s druhým českým dvojskifem. Holky se také zlepšily, ale ne o tolik, aby nás předjely. Přesto i jim patří dík za to, kde teď jsme.
Do Mistrovství světa na Bledu zbývá sedm týdnů. Zítra odjíždíme do Amsterdamu. O pár dní později tam přiletí Larry s SBTC týmem na mistrovství světa do 23 let. Oni budou závodit, my hodně trénovat. Jinak na závěr jsme v pořadí států dojely na 12. místě v olympijské disciplíně po dvou měsících společného tréninku - to mi včera večer říkal Angličan Alex, ať si to uvědomím. Že se nemáme za co stydět. A kouč? Ten mi naordinoval malé pivo za odměnu.
