Rovnoprávnost v češtině? A kde je pitomkyně, debilka a hňupka?

V posledních pár dnech se na internetu vyrojilo mnoho článků týkajících se genderové lingvistiky a jejího uplatnění v češtině. Strhla se kolem nich bouřlivá diskuse svědčící o tom, že nám náš mateřský jazyk není lhostejný, i když se to při čtení a poslechu toho, co je u nás denodenně publikováno, může zdát. Nedá mi to, abych nepřispěla svou troškou do mlýna.

Jsem překladatelka, živím se slovem a čeština je můj pracovní nástroj. Pracovat s takovým nástrojem je radost. Moje mateřština je bohatá, barevná, úžasně tvárná. Baví mě využívat její možnosti, sledovat její proměny, pozorovat, jak si poradí v nových situacích. Je jako svébytný organismus, nikdy nevíte předem, jak se zachová, vždycky vás něčím překvapí. Před dvaceti lety se po dlouhé době znovu otevřela světu, a třebaže si někdy až přeochotně umazala šatičky všelijakými anglicismy a patvary typu "To ještě musíme pronegociovat", s přílivem nových slov a situací si poradila celkem dobře, leckdy bravurně, a často - jak už to má ve zvyku - vtipně (no schválně, v kterém jazyce je součástí e-mailové adresy zavináč?).

Teď se tedy - z vůle celosvětového feministického hnutí, Evropské komise a našich ministerských úředníků - bude muset vypořádat s genderovou rovnoprávností.

Předesílám, že (jako snad každý inteligentní a rozumný člověk v této společnosti) vyznávám rovnoprávnost obou pohlaví, jsem pro to, aby muži i ženy měli stejné šance na uplatnění v práci, postavení v rodině, ve veřejném životě... atakdále. Ale ve světle dnešního článku o tom, že šestnáctiletou dívku v Bangladéši utlučou, protože otěhotněla při znásilnění, a násilník si bude vesele chodit po světě nepotrestán, mi snahy řešit rovnoprávnost pohlaví vnucováním nějakých pravidel přijdou směšné, ba smutné.

Možností, jak oné rovnoprávnosti dosáhnout, je v češtině několik - přechylovat, odbourat generické maskulinum (donedávna jsem netušila, jaký je to vlastně zloduch), místo podstatných jmen používat přídavná...

Příkladů dotažených ad absurdum si každý vymyslíme spoustu. Obzvláště přechylování nám nabízí úžasné možnosti, od Mládkovy horolezkyně přes porodnici (nebo porodničku?) až po rytkyni a vrahyni. (Opačně to nefunguje, jak nám dokázal už Jára Cimrman: "Porodní dědek? Neexistuje. Píšu 'porodní bába, v závorce muž'.") Něco takového by mohl chtít používat jenom pitomec. Ha! Přes oslí můstek se přenesu k nadpisu svého článku. Kdepak je tady genderová rovnoprávnost? Když existuje pitomec, kam se poděla pitomkyně? A proč ve slovníku není debilka ani hňupka? Když rovnoprávnost, tak rovnoprávnost!

Bude taky moc hezké, až se jednou ve zprávách dočteme, že "Účastníci/účastnice kongresu z řad lékařů/lékařek, právníků/právniček, politiků/političek a univerzitních pedagogů/pedagožek vyslechli příspěvek...". Působí to poněkud nepřehledně, že? Proto já napříště budu překládájící, můj muž programující, maminka bude úřadující, sestra psychologizující (což je poněkud zavádějící), a co bude dělat švagr architekt, to fakt netuším, nejspíš pověsí profesi na hřebík.

Opravdu si někdo myslí, že jazyk, který díky flexi věnuje tolik prostoru vyjádření mužského, ženského a středního rodu (počkejte, až do hry vstoupí ochránci dětí!), je možné donutit, aby tento výrazný rys potlačil a choval se naprosto bezpohlavně - nebo naopak oboupohlavně, hermafroditně? Dokud my, jeho uživatelé (a uživatelky ;-) nebudeme cítit potřebu takto vyjadřovat své společenské přesvědčení, jsou podobné násilné snahy jen mlácením prázdné slámy a plýtváním peněz ze státní či evropské kasy.

Takže doufám, že stejně rychle jako vyvanuly obrodné snahy jazykozpytců 19. století, vyvanou (nebo spíš vyfičí) i snahy genderových lingvistek. Znásilňovat mateřštinu si nedáme. Nebo ano?