Polsko postihla tragédie. Ale my jim můžeme jen závidět.

Polsko mi nikdy moc neříkalo. Nepřipadalo mi ničím zajímavé. Země, která přes svou velikost nikdy neřídila chod dějin, která si sama ani pořádně neuměla vládnout. Země, z které vévoda z Anjou, pozdější Jindřich III., zděšeně uprchl, protože mu připadala studená a nehostinná a její obyvatele označil za užvaněné nadutce a pijany. Země, která dala světu pár umělců, pár vědců, několik světců a jednoho papeže, ale žádnou velkou díru do něj neudělala.

V sobotu jsem - asi jako většina lidí - zděšeně oněměla při zprávě o tragédii, ke které došlo ve Smolensku. Symboličnost té události je strašlivě ironická. Na místě, kde byla vyvražděna elita polského národa, zahyne po sedmdesáti letech hlava státu, vrcholné velení armády, mnoho význačných osobností veřejného života. Z toho člověka mrazí. Katyň se do polské historie znovu zapisuje krvavým písmem.

Celé Polsko truchlí. Lidé vyšli do ulic, aby položili květiny, zapálili svíčku, pomodlili se za zemřelé. Celý národ se ve své bolesti semknul a pláče nad tou ztrátou.

To sobotní datum však má pro Poláky ještě jinou symboliku. V sobotu byl sedmý den velikonočního týdne, takzvaného velikonočního oktávu. Před pěti lety v sobotu sedmého dne velikonočního týdne zemřel Jan Pavel II.. Zemřel v předvečer neděle, kterou sám ustanovil jako neděli Božího Milosrdenství. Poláci na svého milovaného papeže nezapomínají. I na místě sobotní tragédie zazněly hlasy, že lidé cítí jeho přítomnost, že je v jejich bolesti s nimi.

Oni pláčou, ale zároveň mají naději. Jejich národ byl krutě postižen, ale oni mají útěchu. Co bychom na jejich místě měli my? Co by taková ztráta znamenala pro nás?

Jsme národ bez paměti. Bez zvláštní úcty k vlastní historii, státnosti. Slova jako vlast, národ jsou pro většinu z nás jen vyprázdněné pojmy. Nemáme hrdiny. Jan Hus už dneska nikoho nezajímá, svatý Václav se ještě nezbavil nánosu bolševických polopravd a lží. Letce z II. světové války jsme poslali do lágrů, Palach je pro nás němou výčitkou nebo ho nechápeme, osobnosti sametové revoluce dostaly hanlivou nálepku "pravdoláskaři".

Nevyznáváme žádné hodnoty, jen naditou kapsu a plný břich. Nad ničím se v úctě neskláníme. Nemáme víru. Bujarému pivnímu veselí po vyhraném hokejovém turnaji říkáme vlastenectví. Osobnosti, kterých si ve světě váží a které té naší prťavé zemičce dělají jméno, srážíme a hledáme na nich chyby, abychom si omluvili vlastní průměrnost. Ať jde o Václava Havla, Jana Kaplického nebo třeba Milana Kunderu.

Neumíme oddělit osobnost od úřadu, a tak nadáváme na prezidenta, aniž bychom si vážili jeho funkce. Parlament považujeme za sebranku vyžírků (tupců, exhibicionistů, gaunerů... doplňte si každý sám), Senát bychom nejraději zavřeli, aby neujídal ze státní kasy.  Armádu trpíme, ale nechápeme, proč máme platit její operace kdesi daleko v poušti, důstojníků si taky nevážíme, protože to jsou vygumovaní lampasáci. Církev nenávidíme... prostě škoda mluvit.

A tak si říkám, kdyby podobná tragédie postihla nás, co by se dělo? Prožívali bychom to jako osobní ztrátu? Byl by každý z nás vnitřně zasažen? Uměli bychom se semknout jako Poláci?

Bojím se odpovědět, a tak budu mlčet. Ale v tomhle Polákům závidím.